Naše příroda, ročník 2008, číslo 3
Byl deštivý podzimní den, něco po poledni, když na letišti ve slovenské Sliači přistálo letadlo s vzácnou návštěvou. Princ waleský Charles přicestoval do Banskobystrického okresu, aby si – mimo jiné – prohlédl Badínský prales, kde dodnes žijí divocí medvědi a vlci.
Zapomenutý kraj divokých šelem
Text: Michaela Košťálová, Foto: Filip Laureys, Lubor Čačko, Karel Poprach
Vlak supí zvrásněnou krajinou, obtáčí zalesněné vrchy a doprovází zurčivé horské potoky. Tam, kde se zastaví, je už z Hronu široká řeka a namísto stromů se kolem tyčí lampy pouličního osvětlení. Jsme v Banské Bystrici, městě, jež dalo jméno okresu ležícímu docela ve středu stejnojmenného kraje i celého Slovenska. Právě zde dne 29. srpna 1944 vypuklo slavné celonárodní povstání proti okupaci Slovenska fašisty. Krom mnoha pomníků v okolí tuto událost připomíná i jméno centrálního banskobystrickéhonáměstí.
Je to osm let, co na náměstí Slovenského národního povstání stanul princ Charles. Narozdíl od Bratislavy, kde se jeho veličenstvo vydalo na procházku po pěší zóně za průvodu ostrých zraků odstřelovačů, vládla tenkrát v Banské Bystrici spontánní atmosféra. Nás tu dnes sice davy vřele nevítají, zato nám neprší. A tak si výlet do okolní krajiny, zvrásněné jako kus papíru, užijeme snad ještě více než princ. Nezávidíme mu nakonec ani tu svačinu – lososovou roládu a hrušky v kaštanovém pyré.
Zvlněná krajina v okolí Banské Bystrice. / Foto: Filip Laureys
Banskobystrický kraj je ob kroužen prstencem ostrých horských štítů a nižších, malebnějších vrchovin. Na severu se zdvíhají Nízké Tatry se sítí turistických stezek a atraktivními lanovkami v Donovalech, které línějším výletníkům ušetří dobrých pět stovek výškových metrů. Více na východě lemuje hranice okresu Velká Fatra s dominantním vrcholem Križná, na západě pak pohoří Kremnické vrchy. Z jihu sem zasahuje Poľana a celý jihozápad okresu vyplňuje zvlněná, zalesněná krajina údolí, kopců, lesů a luk – Zvolenská kotlina.
Tento kraj, zapomínaný ve stínu horských velikánů na severu, se pyšní flórou tak pestrou, že zatím není upřesněno, kolik druhů především cévnatých rostlin zde roste. Zvolenská kotlina, ve které je narozdíl od hor teplejší a sušší podnebí, se na jaře mění v rozkvetlou botanickou zahradu. Nacházíme zde i chráněné druhy jako lilii zlatohlavou, dřín obecný či kavyl Ivanův.
Střední Slovensko je protkané cestami, po kterých se můžete vydat do divočiny.
Foto: Filip Laureys
Skalní stěny, lemující hluboké údolí řeky Hron, skýtají útočiště dravcům. Kromě vzácného výra velkého či sokola stěhovavého hnízdí v okolí Zvolena orlové a krkavci. Husté lesy, na mapě tu a tam sevřené zelenou linií označující hranice chráněného území, jsou domovem medvěda hnědého, rysa ostrovida i kočky divoké.
Stojíce na banskobystrickém náměstí plném kaváren a hlaholu rozjařených turistů, jen těžko věřit, že stačí vydat se pár kilometrů na jakoukoli stranu a kolem člověka se rozprostře panenská příroda. Takřka netknuté lesy a louky začínají tam, kde končí asfaltová silnice. Zapomenutých rezervací mimo značené trasy a zájem turistů je tu bezpočet. Ponická dúbrava je jedním z vůbec prvních chráněných území na Slovensku, hranice rezervace Plavno střeží nepůvodní a přece cenný jedlobukový porost a nepřístupné jeskyně nedaleko obce Poniky skrývají úchvatnou výzdobu.
Pramenné jezírko. / Foto: Filip Laureys
Člověk s sebou nemusí tahat PET-láhev, aby se na procházce okolím Banské Bystrice osvěžil. Ideálním výletním cílem v letním parnu je národní přírodní památka Mičinské travertiny. Zdánlivě obyčejná zelenavá louka, sevřená dřevěným plotem a označená cedulí, ukrývá stále živou travertinovou kopu s vrcholovým pramenným jezírkem. Červenooranžovou hliněnou mozaikou proudí zemito-železitá kyselka, kterou je možné o něco dál pohodlně načepovat z upraveného pramene, vybaveného kovovou trubkou a dřevěným přístřeškem.
Snídaně v trávě, ovčí sýr na cestu, trocha halušek a svěží vítr – víc ke štěstí nepotřebujeme. Za okénkem se míhá zelenavá krajina a v zrcátku pozoruji mizející Badín. Tato vesnice, připomínaná už roku 1282 jako „obec služebníků Zvolenského hradu a strážců lesů“, je poslední civilizací před nekompromisní závorou, uzavírající divoký Badínský prales chraptícím motorovým vozidlům.
Římskokatolický kostel sv. Františka Serafínského. / Foto: Filip Laureys
Římskokatolický kostel sv. Františka Serafínského v obci Poniky se pyšní interiéry tak cennými, že je při své cestě po Slovensku neopomenul ani princ Charles. Nevelká vesnička, schovaná mezi kopci Zvolenské kotliny, skrývá unikát přezdívaný za „galerii sakrálního umění“. Kostelní klenby jsou pokryty freskami, z nichž nejstarší datujeme až do roku 1378.
Národní přírodní rezervaci, vyhlášenou roku 1913 a obkrouženou naučnou stezkou přístupnou s průvodcem, navštívil při své čtyřhodinové pouti Banskobystrickým okresem také princ Charles. Zatímco my se můžeme v klidu kochat přirozeným ekosystémem, jeho veličenstvo bylo vyrušeno dvaaosmdesátiletým Jánem Mikušem ze Zvolena, který se ho rozhodl naučit hrát na fujaru. Princ se prý o neobvyklý hudební nástroj velmi zajímal a projevil jistý talent, když se mu jej hned podařilo správně uchopit. Absence zvuku fujary však tichému, šumícímu pralesu na atmosféře neubírá, ba naopak. Území je ponecháno svému přirozenému vývoji, takže tu vedle pučících stromků plných svěží síly nerušeně leží i zatuchlé, dávno vyvrácené kořeny mrtvých dřevin. Mozaiku nerušeného pralesního života tvoří především buk lesní a jedle bělokorá. Krom medvědů, srn, jelenů a kun obývá Badínský prales i mnohými obávaný vlk. Potkat se nám ho nepodařilo, nicméně když se večerním tichem rozlehne hvizd větru v korunách stromů, zdá se, jako by sám pán zdejší říše svým vytím vyháněl všechny, jež sem nepatří ...