Naše příroda, ročník 2017, číslo 5

Lidské oko je velice dokonalý nástroj, který nám zprostředkuje podstatnou část informací o okolním světě. Někdy však ani oko nestačí, abychom si mohli patřičně prohlédnout předmět našeho zájmu – buď je příliš daleko (o tom by mohli vyprávět zejména ornitologové), nebo je příliš malý a ať děláme, co děláme, více detailů na něm neobjevíme. V prvém případě pomůže dobrý dalekohled, ve druhém někdy lupa (o té jsme již psali), ale jindy budeme muset sáhnout po složitějším zařízení, a to po mikroskopu. U většiny lidí stále ještě přežívá názor, že mikroskopy jsou přístroje určené pouze vědcům a jejich pořízení je velice nákladné. Pochopitelně lze si opatřit přístroj za několik set tisíc korun, ale po pravdě řečeno, neškolený pozorovatel s ním žádné velké zázraky neudělá. Na druhé straně je možné si za několik set nebo nejvýše několik málo tisíc opatřit přístroj sice jednodušší, ale také snáze ovladatelný, který nám otevře zcela nový svět neviditelných bytostí a předmětů. I s tím je ale nutné naučit se zacházet a znát alespoň trochu jeho stavbu a vlastnosti.

Text a foto: Hana a Vladimír Motyčkovi

Ale začněme trochou historie. Za otce mikroskopie bývá považován holandský obchodník se sukny Antoni van Leeuwenhoek (1632– 1723). Jako první objevil krvinky i to, že krev v lidském těle protéká kapilárami, popsal spermie a pravděpodobně mu náleží i prvenství objevu bakterií, které nazval animalcules, tedy „zvířátka“. Své objevy doprovázené kresbami publikoval v roce 1673 v časopise anglické Královské společnosti Philosophical Transactions. Ani Leeuwenhoek však nebyl prvním konstruktérem mikroskopu. Udává se, že první jednoduché mikroskopy, dnes bychom je označili spíše jako lupy, vyrobil již okolo roku 1590 Holanďan Zacharias Janssen. Na zcela jinou úroveň, a to jak po stránce konstrukční, tak i po stránce jejich využití, pozvedl mikroskopy anglický polyhistor Robert Hooke (1635–1703). I když si své přístroje sám nevyráběl, zhotovoval mu je podle jeho instrukcí Christopher Cock, rozpoznáme na nich již, na rozdíl od přístrojů Leeuwenhoekových, celkem moderní konstrukci mikroskopů složených z objektivu a okuláru. Tím dosáhl většího zvětšení a ostřejší kresby. Svá pozorování zveřejnil v roce 1665 v knize Micrographia doprovázené řadou precizních kreseb drobnohledných objektů. Jako první popsal na řezu korkovou kůrou rostlinné buňky a použil pro ně pojmenování „cells“, které se užívá i v současnosti. Trvalo však ještě téměř 200 let, než se stal mikroskop běžným vybavením vědeckých pracoven. Roku 1846 si v německé Jeně otevřel svou dílnu mechanik Carl Zeiss a zakrátko v ní kromě fotografických objektivů začal vyrábět i mikroskopy. Zpočátku byl každý výrobek vlastně unikátem, ale když s ním začal spolupracovat fyzik a matematik Ernst Karl Abbe a sklář Otto Schott, nabyla výroba brzy sériový charakter a mikroskopy zaujaly důležité místo při výzkumu v mnoha oborech. V Zeissových dílnách také nabyly podobu, kterou si udržely až donedávna.

Leeuwenhoekův mikroskop dnešní drobnohledy v ničem nepřipomíná. Snad jediným společným jevem je skutečnost, že se zkoumané předměty pozorovaly prostřednictvím skleněné čočky. Pokud by vám vrtalo hlavou, jak se tyto mikroskopy používaly, tak to bylo podobným způsobem, jako se používají dnešní silnější lupy – pozorovatel přidržoval destičku s čočkou u oka a objekt upevněný na hrotu před čočkou pozoroval proti silnému zdroji světla. Pomocí šroubů na destičce mohl obraz „zaostřovat“ a posunovat jím ze strany na stranu.