Naše příroda, ročník 2018, číslo 3
Zatímco u živočichů člověk jakýsi pohyb předpokládá, a proto ho nijak neudiví skutečnost, že se některé druhy přesunují po naší planetě z místa na místo – zejména jsou tím proslulé tažné druhy ptáků a motýlů – rostliny naopak vnímá jako prvek stálý a do značné míry neměnný. Připomeňme jen staleté duby a lípy, jejichž koruny šuměly ve větru již v dobách, o kterých jsme se učili v hodinách dějepisu jako o dávné historii naší země, či zbytky prastarých hvozdů, které kdysi chránily naši zem před vpády nepřátel. Pravda, v současnosti nám občas nějaký ten náš oblíbený les lesníci pokácejí, obilná pole vystřídají porosty řepky nebo stavby logistických center, ale stále považujeme rostlinstvo za něco stabilního, co je tu vlastně od věků. Většinu lidí (včetně nás) proto mohou poněkud překvapit číselné údaje, zabývající se složením naší flóry.
Text: Hana a Vladimír Motyčkovi / Foto: Hana a Vladimír Motyčkovi, Kamila Motyčková Šírová
V roce 2014 bylo z území naší republiky známo 3557 taxonů vyšších rostlin, které rostly volně v naší přírodě. Z toho bylo 1454 taxonů (což je téměř polovina) pro naše území alochtonních, tedy nepůvodních. K tomu je nutné podotknout, že za původní, tedy autochtonní rostliny, se považují ty, které se zde vyskytují již od konce poslední doby ledové. A aby to nebylo tak jednoduché, rostlina, která je na některém místě našeho území autochtonní, může být na jiném alochtonní. Hezkým příkladem je třeba smrk ztepilý (Picea abies), jehož porosty v některých horských oblastech jsou autochtonní, zatímco smrkové monokultury vysazované v nižších polohách jsou bez výjimky pro tyto oblasti alochtonní.
Ale ani všechny nepůvodní rostliny nemají jednotný původ a nelze je hodnotit stejným způsobem. Botanikové mezi nimi rozlišují tzv. archeofyty a neofyty. Jako archeofyty se označují rostliny, které se na naše území dostaly často již s prvními neolitickými zemědělci, většinou jako plevele přimísené v osivu kulturních rostlin, které si lidé přinášeli s sebou. Příkladem může být koukol polní (Agrostemma githago), chrpa modrá Centaurea cyanus) či pcháč oset (Cirsium arvense).
Za archeofyty se považují i některé léčivky, které první zemědělci pěstovali, jako například mydlice lékařská (Saponaria officinalis). Příliv archeofytů pokračoval i později, zvláště proto, že území našeho státu leží na jakési „křižovatce“ evropských cest, ať již přirozených, nebo vytvořených lidmi. Dostávaly se k nám především rostliny z jižní a východní Evropy, méně pak i z Evropy západní. Za časovou hranici mezi archeofyty a neofyty se považuje rok objevení Ameriky, tedy 1492 (myslí se tím pochopitelně plavba Kryštofa Kolumba, nikoli Vikinga Leifa Erikssona, ke které došlo přibližně o 500 let dříve). Zatímco archeofyty zapadly do české krajiny a flóry tak dokonale, že se o některé vedou spory, zda náhodou nepatří mezi rostliny původní, o neofytech, kterých u nás roste podle nedávných údajů 1104, se to vždy říci nedá.
Chrpa modrá (Centaurea cyanus), nazývaná také modrák nebo chrpa polní, je typickým archeofytem a dostala se k nám již s prvními zemědělci v období neolitu. Je proto velmi těžké vymezit oblast jejího původního výskytu, neboť se vyskytuje synantropně v celé Evropě, západní a střední Asii. V době zámořských objevů se druhotně rozšířila spolu s osivem obilí i do Severní a Jižní Ameriky, Austrálie i do dalších oblastí s mírným podnebím. Dříve bývala místy obtížným polním plevelem, dnes je prakticky v celé Evropě na ústupu.