Naše příroda, ročník 2018, číslo 5

Chtíč masožravých rostlin člověka fascinuje odpradávna, což nikomu neunikne v obzvlášť vydařené stařičké detektivní komedii „Adéla ještě nevečeřela“. S Adélou kukuče lilie a duší predátora se nikdo nenudí a všichni živáčkové se před ní musejí mít na pozoru. Stejně tak je tomu i u skutečných masožravých rostlin. A tak se na naše zelené predátorky pojďme podívat zblízka.

Text: Alena Říhová / Foto: Ľubor Čačko

Možná váš překvapí, že masožravé rostliny (dále jen MR) toho pamatují daleko víc než my lidé. Vyvinuly se během evoluce cévnatých rostlin nezávisle na sobě hned v několika vývojových liniích. A prapraprababička, směřující k soudobým rosnatkám (rodu Drosera), již oslavila neuvěřitelných 81 milionů let. Dnes je známo bezmála 20 rodů MR, čítajících na 800 druhů, z nichž u nás se vyskytuje 13 původních druhů a 2 kříženci. MR jsou skupinou obzvlášť různorodou po stránce taxonomické, morfologické, fyziologické i ekologické.

Možná přemýšlíte, proč některé rostliny po mase prahnou, přestože jsou ve své podstatě výživově naprosto soběstačné (autotrofní)? Rostliny, včetně těch masožravých, totiž jako prakticky jediné organismy naší planety dokáží svépomocí vyrábět energeticky bohaté cukry1, zatímco ostatní živáčkové na nich zůstávají výživově závislí (heterotrofní). Přesto se i rostliny občas sníží k závislosti na jiných tvorech.

Abychom chování MR pochopili, musíme se vydat na jejich přirozená stanoviště. Obývají mokřady, které jsou svým charakterem nejen těžko dostupné, ale i velmi nepříznivé pro růst a vývoj rostlin. Půda rašelinišť a slatinišť, jež osidlují nejčastěji, je trvale zaplavená a skrz naskrz promočená, proto je z ní kyslík povětšinou zcela vyčerpán. V bezkyslíkatém prostředí probíhá rozklad organických zbytků pomalu a nedostatečně, proto se v kvantech hromadí u dna. Navíc při něm vznikají toxiny. A tak zdejší mokřadní druhy, včetně MR, musejí neustále čelit nejen nepřítomnosti kyslíku, ale také jeho důsledkům, tj. především hromadění toxinů. A v různé míře i nedostatku živin a okyselení.

Aby rostliny mohly přežívat a růst v tak stresujícím prostředí, musely si vyvinout celou řadu životních strategií, zahrnujících nespočet strukturních a fyziologických adaptací. A masožravost je jen jednou z nich. Protože je však energeticky extrémně nákladná, MR ji využívají jen na takových stanovištích, kde zisk z masožravosti (tzn. množství ulovené kořisti a účinnost jejího využití) jednoznačně převýší investici do ní (tzn. spotřebu energie na tvorbu pastí a také odchyt, usmrcení a trávení kořisti), tj. na výslunných mokřadech s nedostatkem živin, kde si jenom díky masožravosti zajistí jejich většinový přísun a dokonce se tu bez ní neobejdou. Vodní druhy MR se ale bez pravidelného lovu kořisti neobejdou vůbec nikdy (viz dále). Z ekofyziologického hlediska se totiž od suchozemských MR v mnoha zásadních procesech liší a spíš se podobají nemasožravým ponořeným rostlinám (např. růžkatcům).

Za spanilou r. anglickou si musíte vyšlápnout až do hor a mít obzvlášť velké štěstí. Zato roztomilou r. okrouhlolistou (foto vlevo) potkáte i v nížinách a možná dokonce přímo vedle povalového chodníčku.