Naše příroda, ročník 2018, číslo 6

Přežít nevlídnou zimu dá maličkým tvorečkům zabrat. Právě o tom si ptačí drobotina dennodenně švitoří od podzimu do jara na každičkém rohu. A tak není divu, že mnozí drobní opeřenci se už na sklonku léta houfují a hned s podzimem odlétají do teplejších krajin za lepším živobytím. Přesto jich nemálo na zimu zůstává doma. A za dlouhých adventních večerů jim pak společnost dělává ptačí návštěva ze severu, která u nás nachází azyl před tamními krutými mrazy. Pojďme se teď spolu podívat kupříkladu za pěnkavami, které se nám právě teď potulují pustou zimní krajinou.



Text: Alena Říhová / Foto: David Říha


Každodenní prioritou všech drobných opeřenců je naplnit si zobáček až po okraj. Aby však semenožravé pěnkavy posbíraly dost titěrných semínek, musejí se ohánět od rána do večera. Jenže v zimě, kdy je o potravu velká nouze, jí ptačí drobotina paradoxně potřebuje daleko víc než kdy jindy. Přes den si zvýšeným příjmem potravy musí nastřádat dostatečné tukové zásoby, z nichž pak čerpá energii a teplo během mrazivé noci. Zkrátka bez pořádného nášupu drobné ptactvo nepřežije do příštího rána. Ale v zimě je prakticky nemožné dost potravy poshánět jenom v přírodě. A tak jsou drobní pěvci odkázáni na záchranné hromádky zrní v krmítkách. Zkrátka ptačí budoucnost je zrnitá.


V zimní pustině nejspíš potkáte konopky. Většinou ve skupinkách a hejnech (mnohdy i smíšených se stehlíky a čečetkami). Již z dálky halasí a světélkují. Ale při sběru semínek jsou nenápadné a zticha jako myšky, takže si ani velké hostiny nevšimnete. Když je vyrušíte, nervózně krouží nad úhorem nebo zmizí v koruně stromu.





« Návrat zpět »