Naše příroda, ročník 2019, číslo 1

Na sklonku roku jsme spolu zavítali mezi semenožravé pěnkavy a dokonce jsme se s nimi ztratili v ledovém království. Tentokrát si užijeme s veselou kopou hmyzožravých opeřenců, kteří ještě se soumrakem šmejdí v korunách stromů, aby sehnali poslední sousta do zobáčků.



Čiperní ptačí skřítkové (mlynaříci, sýkory a králíčci) jsou početnou skupinou, která oživí každou zimní pustinu. Obvykle se potulují krajinou ve smíšených hejnkách. Šmejdí v korunách stromů a dovádějí, často ještě za šera. Zprvu po větvích poskakují a oprašují sněhovou nadílku, pak kvapem šplhají nahoru a za chvíli už se někteří z nich houpou na nejtenčích větvičkách na dosah nebi. Ale máme tu i sólisty – prakticky neviditelného šoupálka a extravagantního brhlíka.


Všichni ptáci se celý den lopotí za potravou, z níž pak čerpají energii a teplo během mrazivé noci. Dobře vědí, že jenom s plným bříškem se dožijí příštího rána. A jejich vynalézavosti při stolování se meze nekladou. Nejčastěji kutají zpod kůry stromů spící hmyz. Když ale kůra na kost promrzne, jsou odkázáni jenom na pomoc člověka. S oblibou se stahují na krmítka. Mnozí dokonce až do zahrad (např. mlynařík, sýkora koňadra a s. modřinka nebo brhlík). Ale někteří ptáci se k lidským sídlům sotva odváží (např. králíček, s. babka, s. lužní, s. uhelníček, ale i šoupálek), proto potřebují mít krmítko nebo lojové hračky přímo v lese.


Lesní sýkory dorazí na krmítko zřídkakdy. A poznat jednu od druhé je oříšek. Uhelníček nosí černou čepici s bílou skvrnkou na zátylku.





« Návrat zpět »