Naše příroda, ročník 2019, číslo 2

Kachny, jakožto okrasa městských parků i objekt ukájení loveckých pudů, se k introdukcím přímo nabízejí. Oproti předchozím druhům přinášejí i další novinky – vrubozobí jsou nekrmiví a tudíž velmi dobře odchovatelní v zajetí, a to i za účelem jejich konzumace. Navíc snadno unikají z chovů, ochotně se kříží s jinými druhy a díky svým letovým schopnostem se i velmi dobře šíří. To vše je předurčuje k úspěšným invazním kariérám. I z poměrně omezeného počtu kachních druhů, které u nás pravidelně potkáváme, jich byla velká část vysazena člověkem na mnoha místech všech obyvatelných kontinentů. Informace o jejich introdukcích jsou však překvapivě kusé. Celý obrázek je u kachen ještě zkomplikován tím, že u vrubozobých dochází k častým, rychlým a rozsáhlým změnám rozšíření i bez přispění člověka.



Celosvětově lidé napříč mnoha staletími (viz dále) introdukovali kolem třech desítek druhů vrubozobých. Vodní drůbež dominuje i ve skupině druhů introdukovaných na naše území (Šťastný K. 2018: Nepůvodní ptáci ve fauně České republiky. Živa 66/5: 272–276). Těm se zde ale věnovat nebudu – jako v ostatních dílech seriálu se podíváme na nepůvodní druhy směřující nikoli na naše území, ale opačným směrem, tedy z jejich původních areálů, které přirozeně zahrnují i naši republiku, do nových „pastvin“.


Přirozeně se březňačka, zde v podobě samce v prostém, tzv. krycím šatě, vyskytuje v mírném pásu Eurasie a západní části Severní Ameriky. Potkáme ji však nejen v roli plachého obyvatele rybníků, ale i jako zcela „splachovací“ okrasu parkových vodních ploch. Jako třeba zde v jednom z nejproslulejších a esteticky nejbizarnějších parků světa, Vigelandsparken, který je největším souborem soch na světě, vytvořených jediným umělcem.
Oslo, Norsko





« Návrat zpět »