– 88 –
k okraji vybledající, po poranění hně-
dorezavějící. Okraj klobouku je nerý-
hovaný, u starších plodnic se vlákni-
tě třepí. Lupeny jsou poměrně husté,
u třeně vykrojené nebo zoubkem při-
pojené, v mládí bílé či bělavé, později
našedlé nebo u starších plodnic mír-
ně hnědavé, na dotek a zasycháním
šedě skvrnité. Ostří lupenů je laločna-
té, zoubkované, stejně zbarvené jako
lupeny nebo mírně tmavší. Třeň je
5–10(13) cm dlouhý a 0,8–1(1,5) cm
široký, plný, válcovitý, často mírně
zprohýbaný nebo ohnutý, na bázi ky-
jovitě až břichatě rozšířený a uťatý.
V horní části je jemně moučně vločka-
tý, na bělavém podkladu světle šedě
či šedohnědě vláknitý. Dužnina je bě-
lavá nebo našedlá, ve třeni vláknitá
a lámavá. Vůně je nevýrazná, mírně
zemitá. Chuť je nahořklá, výrazně os-
tře palčivá. Výtrusný prach je bílý. Či-
růvka žíhaná roste nehojně od srpna
do listopadu v celém mírném pásmu
severní polokoule, jednotlivě nebo
v menších skupinkách, v jehličnatých
a smíšených lesích, spíše v pahorkati-
nách a nižších horských polohách na
kyselých půdách. Tvoří mykorizu ze-
jména se smrky, vzácněji i borovice-
mi. Pro svou ostře palčivou chuť je
nejedlá. Vyvolává mírné žaludeční ob-
tíže doprovázené zejména zvracením
a průjmem. Otravy naštěstí nemají
těžký průběh a nezanechávají trvalé
následky. Problém však může předsta-
vovat dehydratace organismu a ohro-
žené skupiny jsou zejména malé děti
nebo starší a nemocní lidé.
Hlavní znaky čirůvky žíhané
Lupeny jsou bělavé až našedlé
Klobouk s výrazně ostrým hrbolem
Vůně je nevýrazná, chuť je ostře palčivá
Čirůvka žíhaná
