Naše příroda – 1 / 2018

– 41 – Kohouti bažantů mají velice krásné opeření, hrající všemi bar- vami. Za letu je nápadný jejich dlouhý klínovitý ocas. Vzhledem k tomu, že jsou to většinou kříženci různých ras, mohou, ale nemusí, mít výrazný bílý límeček. Slepice bažantů mají kryp- tické, převážně světle hnědé zbarvení. Tmavé středy per na vrchní polovině těla ještě zvyšují maskovací účinek. Délka těla s ocasem je u kohouta 70–90 cm, u slepice 55–70 cm, rozpětí křídel 70–90 cm. Hmotnost dosahuje 1,2–1,9 kg, kohouti jsou těžší než slípky. Kohout označuje své teritorium hlasem znějí- cím jako „kerr‑kok“ a poté hlasitě tluče křídly. Hřadující ptáci na stromech se ozývají „geg‑geg‑gegeg“. Varovný hlas kohouta zní jako chraptivé „ech‑ech“, slepice ostré „cik‑cik“. Kohouti začínají vyhledávat hnízdní okrsky již na podzim a záhy na jaře kolem sebe shromažďují harém ze slípek. Tok probíhá na zemi, samec při něm pronásleduje vyhlédnutou slípku, třepe křídly a vztyčuje na hlavě péřové růžky. Nahé poušky na tvářích mají v té době intenzivní červenou barvu a kohouti se ozývají zvláštním kokrhavým hlasem, myslivci nazývaným kodrcání. Po spáření si slípky stavějí na zemi jednoduché hnízdo, do kterého snášejí 9–15 šedozelených vajec. Zasednou na ně teprve po snesení posledního, takže se mláďata líhnou najednou, po 25 dnech inkubace. Jsou nekrmivá, slepice je však vodí a učí sbírat potravu. V prvnímměsíci se živí pouze hmyzem, pak postupně přecházejí i na rostlinnou potravu. Mláďata zůstávají s matkou až do podzimu, kdy se osamostatňují. Kohout se péče o mláďata neúčastní, někdy se však zdržuje v blízkosti hnízdících slepic a chrání je před nepřáteli. Potrava bažanta obecného je smíšená, dospělí jsou však spíše býložraví. Živí se plody, semeny i zelenými částmi rostlin. Polykají poměrně velká sousta, není neobvyklé, že dospělí ptáci sezobou i celé žaludy, ale chytají také hmyz, dešťovky, měkkýše, ještěrky a mláďata hlodavců. K rozmělňování potravy ve svalnatém žaludku jim napomáhají drobné kamínky – gastrolity – které čas od času polykají. Vzhledem ke své značné přizpůsobivosti dnes obývá prakticky celou Evropu až vysoko na sever. Přes zimu však myslivci musí bažanty přikrmovat. Ž I VÁ P Ř Í R O D A takže myslivci jimi neplýtvají na tzv. „škodnou“, jako jsou sojky nebo straky. Zdálo by se tedy, že je vše báječné a naše příroda je rok od roku bohatší. Bohužel, pravý opak je pravdou. Do‑ chází totiž i k trendu zcela opačnému a mnoho druhů živočichů z naší přírody mizí – tu rych‑ leji, tu pomaleji a méně nápadně. Zůstaneme‑li u příkladů z ptačí říše, můžeme jmenovat na‑ mátkou třeba koroptve, jejichž čiřikání se ješ‑ tě v polovině minulého století ozývalo z každé meze. Dnes je mezi nedohlednými lány řepky nezaslechnete a chcete‑li si koroptev prohléd‑ nout, budete muset pravděpodobně zavítat do zoologické zahrady nebo do muzea. Podobně již jen stěží narazíte v naší přírodě na dudka, dropa, mandelíka či chocholouše, ale rapidně ubyly i dříve poměrně hojné čejky, a dokon‑ ce i vrabci domácí. Nejvíce se úbytek ptactva dotkl polních a lučních druhů, a to vinou ra‑ dikálně změněných podmínek zemědělského hospodaření. Nadměrná chemizace, špatná vol‑ ba plodin, diktovaná nesmyslnou dotační poli‑ tikou, scelování lánů a jejich obhospodařování těžkou technikou – to vše si vyžádalo daň v po‑ době snížené biodiverzity krajiny, která se pro‑ jevuje nejen úbytkem ptactva, ale i ostatních druhů živočichů a rostlin. Podobná, i když ještě ne tak katastrofální, je i situace v lesích a dal‑ ších biotopech. Živočichové, kteří u nás nena‑ lézají vhodné podmínky, se stahují do oblastí, kde se hospodaří konzervativnějším způsobem a někteří i nenávratně mizí. Naštěstí to nemu‑ sí být pro všechny druhy konečný stav, jak do‑ kazují někteří navrátilci, o kterých bude řeč v příštím pokračování. V tomto krátkém článku jsme se dotkli jen několika druhů, které během času obohatily, či někdy spíše „obohatily“ naši přírodu. Je jich pochopitelně mnohem a mnohem více a na vypsání jejich historie by nestačila ani tlustá