Naše příroda – 1 / 2018

– 61 – zůstává, že navzdory zdánlivě dobré‑ mu stavu této linie hrozí i zde z dů‑ vodu nízké genetické variability v bu‑ doucnu nebezpečí zejména ze strany infekčních onemocnění. Proto je tře‑ ba stáda neustále monitorovat (nejlé‑ pe pomocí satelitní telemetrie, kdy je vybavena vysílačkou alespoň vůdčí sa‑ mice) a pravidelně kontrolovat zdra‑ votní stav zvířat. Intermezzo Jako pěna se krčím v zelených metlách janovců (botan. janovec met‑ latý) rostoucích na okraji lesa. Odtud, z hustého přírodního úkrytu, se do okolí ozývá jen nepravidelné cvakání závěrky fotoaparátu. Kousek ode mne se totiž pase stádo zubrů. Z původních pěti kusů dovezených v r. 2011 z polských rezervací se stádo rozrostlo na úctyhodných dvacet je‑ dinců, takže je opravdu na co se dívat. Mohutný samec a statné samice, mezi nimi odrostlá telata. Celou atmosfé‑ ru dokresluje mlžný opar, skrze který jen skoupě prosvítají paprsky slunce. Na zahnědlé trávě to zubrům náram‑ ně sluší. Ve volném prostoru totiž více vyniknou jejich urostlá těla i společ‑ né rysy s americkými bizony. Dlouhé minuty poblíž klidně se pasoucího stáda si náramně užívám, až ztrácím pojem o čase i prostoru a chvílemi si připadám jako na prérijních pláních daleko za mořem. K uším mi doléhá jen občasné frk‑ nutí, to když se zubři začnou mezi se‑ bou pošťuchovat. Dokonce dva mladí samci skloní hlavy a jednou, dvakrát jimi o sebe drcnou. Je sychravo. Mléčný opar houstne a brzy se nedá fotit. Ještě chviličku po‑ zoruji stádo a potom se s tichým dí‑ kem vytratím do lesa. Nemá cenu psát nenápadně, poněvadž zubři o mně ce‑ lou dobu vědí. Na této fotografii dobře vynikne příbuzenská podobnost zubra a bizona P O Z O R O VÁ N Í