Typickým poznávacím znakem t. akátu jsou trny (přeměněné palisty). Zde si povšimni šipkou označené dvojice jednoduchých trnů u báze listu. Foto David Říha Akáty bývají často mnohokmenné s typicky křivolakými kmeny. Foto Alena Říhová Kuneš, Baláš, Gallo, Šulitka & Suraweera, 2019). Po pokácení stromu se ale kořenové výběžky objevují ve vzdálenosti až 7 m od pařezu (Tyrčl 2007 in Kuneš, Baláš, Gallo, Šulitka & Suraweera, 2019). Likvidace akátu pouhým pokácením bývá marná a paradoxně jen indukuje jeho další šíření zmlazováním (Stejskal, 2023). Pokácený akát totiž zmlazuje z pařezu i po celé ploše kořenového systému a v jediné sezóně dokáže obsadit plochu více než 150 m2 (Pejchal, Sádlo & Štefl, 2021). Akát se šíří hlavně v teplých oblastech do společenstev suchých trávníků, písčin, křovin, suťových lesů, zakrslých doubrav a reliktních borů a směle proniká i do chráněných oblastí (např. v NP Podyjí v součtu zarůstá plochu 150 ha) (Stejskal, 2023). Na stanovištích s dominantním akátem dochází k ochuzení či druhové modifikaci bylinného a keřového patra (Kolbek et al., 2004; Vasilopoulos et al., 2007 in Kuneš, Baláš, Gallo, Šulitka & Suraweera, 2019), a to zejména pro nepřirozené obohacování půdy dusíkem2 (jež ustojí nanejvýš nitrofilní druhy jako např. sveřep jalový, svízel přítula, kopřiva dvoudomá, břečťan popínavý a bez černý (Sádlo et al., 2017 in Kuneš, Baláš, Gallo, Šulitka & Suraweera, 2019), okyselování svrchních vrstev půdy a zvýšené vyplavování půdních bází (Berthold et al., 2009; Vítková, 2014; Vítková et al., 2015 in Kuneš, Baláš, Gallo, Šulitka & Suraweera, 2019). Jako pionýrský druh snadno kolonizuje i chudé a degradované půdy, obzvlášť svými semenáčky citlivými na zástin. A protože je za vhodných 2 Akvizice dusíku akátem se pohybuje v rozmezí 23–300 kg na hektar ročně (DeGomez, Wagner 2001; Cierjacks et al., 2013 in Kuneš, Baláš, Gallo, Šulitka, & Suraweera, 2019).
RkJQdWJsaXNoZXIy NDA4Mjc=