Naše příroda, ročník 2018, číslo 5
„Houby jsou produktem ďábla vymyšleným jen proto, aby narušil harmonii ostatní přírody a přiváděl do rozpaků a zoufalství botaniky.“
Text a foto: Hana a Vladimír Motyčkovi
Bývaly doby, kdy platívalo rčení „co Čech, to muzikant“, ale zdá se, že díky způsobu výuky hudební výchovy v našich školách jsou tyto časy již dávno za námi. Snad proto se snaží někteří lidé razit heslo „co Čech, to houbař“, i když ani s tím nelze bez výhrady souhlasit. Je však skutečností, že s příchodem vlhkého podzimního počasí se začnou naše lesy po ránu hemžit mátožnými postavami, vyzbrojenými košíky či igelitkami, které prolézají kdejaké mlází a jakmile někde zahlédnou sotva vylézající hlavičku houby, která vypadá jen trochu jedle, vrhnou se na ni s nožíkem – a bohužel často i s jakýmsi válečným pokřikem – aby ji odnesly jako cennou kořist do své kuchyně. Znalosti takovýchto „houbařů“ nebývají valné, o čemž svědčí každoroční statistiky o otravách houbami, které jen díky našemu zatím ještě fungujícímu zdravotnictví nekončí naštěstí obvykle tragicky. Tuto skupinu sběratelů hub bychom mohli nazvat spíše mykofágy než mykology, ale jsou to právě oni, kteří velice těžce nesou, když zjistí, že na houby chodí kromě nich i různá zvířata a dokonce kdejaká „ohavná žoužel“. Podívejme se proto na tvory, kteří chodí na houby spolu s námi – mají na to ostatně přinejmenším stejné právo jako my – poněkud podrobněji.
Veverka obecná (Sciurus vulgaris) je svou náklonností k houbám známá většině lidí již od dětských let, neboť je v mnoha pohádkových knížkách vyobrazena, jak houby pojídá, nebo si je suší na větvích. Ačkoli se pohybujeme v přírodě poměrně často, ještě jsme podobné zásobárny veverek nenašli. Nicméně protože se jejich obrázky kromě pohádkových knížek vyskytují i v seriózní odborné literatuře, věříme tomu, že se veverky takovýmto způsobem opravdu chovají a kromě zásob žaludů, ořechů, lískových oříšků a bukvic si na zimu nějakou tu houbu usuší. Na plodnicích hub zanechávají svým chrupem stopy podobné ohryzu myšic a norníků, ale podstatně větší. Často lze nalézt okousané i jedovaté muchomůrky, aniž se v jejich blízkosti povalují mrtvolky veverek, z čehož lze usuzovat, že tato zvířátka jsou vůči houbovým jedům odolnější než člověk. To zároveň vyvrací poměrně rozšířenou pověru, že houby okousané od veverek jsou vždy jedlé.