Naše příroda, ročník 2008, číslo 1
Často slýcháme sousloví jako jsou „nová média“ nebo „nová ekonomika“, ale dá se podobná metafora použít i o přírodě, která byla už při vzniku světa, a je tudíž velmi stará? Problémem při zacházení s podobnými slovy je samotný člověk – prohlásíme jej za součást přírody, a tím se přírodními stavbami stanou vedle hnízd a mravenišť i dálnice, anebo jej z přírody vydělíme a postavíme do protikladu?
Stará a nová příroda
Text a foto: Václav Cílek
Lidé jsou něco jako pomalý dopad velkého meteoritu
Představte si situaci současné klimatické změny. Pravděpodobně nakonec spálíme většinu fosilních paliv, protože jsou stále ještě laciná a dostupná. Následkem toho se oteplí a hladina oceánu začne stoupat nejprve o metr, později o 2-3 metry za století. Za pár tisíc let – Antarktida bude totiž tát velmi pomalu a jen na okrajích – se změní obrysy pevnin. Lidé přestěhují svá sídla, vymřou skoro všechny korálové útesy a celý zemský ekosystém se otřese v základech. Vlna vymírání se zrychlí. Bude to něco jako pomalý dopad velkého meteoritu. Příroda je však kreativní a elastická a během dalších dvou milionů let, což je průměrná prodleva po běžné globální katastrofě, vyvine nové druhy a zaplní jimi uvolněné niky. Jedna krásná příroda zanikla, druhá krásná příroda vznikla.
Hrál v celém tom dramatu člověk roli zločince anebo loutky v neviditelné ruce evolučních sil? O těchto věcech se dá dlouho spekulovat. Sám za sebe je řeším tak, že někdy považuji člověka za součást přírody, například když na Třeboňsku staví rybníky, a jindy za její protiklad, to když sází smrkové plantáže nebo zbytečnými sklady zastavuje krajinu.
Paradoxní situace: stará příroda ohrožena, ale nová vzkvétá
Svoji roli sehrává i čas. Mnoho lidských zásahů působí prvních dvacet let jako ničení přírody, ale po čase splynou s okolím a dokonce se mohou stát ostrovy divočiny v kukuřičné poušti zemědělské krajiny nebo rozlézající se městské zástavby. Mám na mysli lomy, staré hřbitovy, opuštěné průmyslové areály nebo dokonce haldy a odkaliště. Tady vzniká něco, co čím dál víc současných přírodovědců označuje za „novou divočinu“. Obvykle se jedná o křovinaté porosty pokryté liánami, které se šplhají po rozpadajících se budovách. Dominují zde rostlinní přistěhovalci jako pajasan nebo dálněvýchodní rdesno či křídlatka. Vzniká zde divoká globalizovaná příroda, která ani složením ani stanovištěm nemá s tou tradiční středoevropskou přírodou mnoho společného. A přesto působí dojmem síly a nezkrotnosti. Tarzana zde však nečekáme, to spíš Stalkera.
Paradoxem současné situace je to, že většina tradičních středoevropských ekosystémů je nějak ohrožena, ale nové přírodě hald, lomů a brownfieldů (opuštěné komplexy rozpadlých budov a nefunkční průmyslové zóny – pozn. red.) se daří! Krajina je pohlcována domy, fragmentována silnicemi, z nebe padají dusičnany a kyseliny, které ničí lesní i ostatní půdy a způsobují kalamity i zarůstání krajiny smetištními druhy. Ale na popílkovém odkališti na Kladně se zahnízdil kulík a na vedlejší uhelné haldě nocuje orel. Zvířata vytěsněná z krajiny se uchýlila do lomů, podobně jako rostliny. Platí to pro obojživelníky, pavouky a třeba i pro lomikameny. Což o to, lom alespoň vypadá jako příroda, ale co si máme myslet o náhradních stanovištích jako jsou náspy dálnic a opuštěné kouty překladových nádraží? Pojďme se podívat na některé konkrétní příklady nové divočiny.
Bývalý vojenský prostor Mladá-Milovice
Jak jsme vojenské prostory dřív nenáviděli a jak jsme za ně dnes vděčni! Oblast Milovice-Mladá patří mezi nejstarší vojenské prostory na našem území. Již v roce 1904 zde rakouská armáda na ploše téměř čtyř tisíc hektarů zřídila výcvikový prostor. Ten byl později převzat československou, německou a sovětskou armádou a teprve od roku 1991 opět funguje jako volně přístupné přírodní území.
Existence vojenského prostoru zde pomohla zakonzervovat stepní typ krajiny s širokolistými sveřepovými trávníky, jaké ve střední Evropě na takto velkých plochách již neexistují. Zhruba před sto lety se v prostoru přestalo hnojit a používat herbicidy a insekticidy. Pásová vozidla a šest dopadových ploch vojenských střelnic rozrývalo půdu a zmlazovalo vegetaci. Výsledkem je krajina, která se podobá ruské stepi pozvolna zarůstající ohnisky bříz, topolů a osik. Travnaté plochy jsou oddělené pruhy smíšených zejména dubových lesů, ale také pásy akátů či okuskovými formami jabloní a rozpadajících se přestárlých ovocných stromů.
To vše je namícháno do mozaiky, jejíž ekotonní okraje jsou členité a dlouhé, což svědčí hlavně ptákům a motýlům. Kdo do této krajiny nepřipraven zabloudí poprvé, má pocit, že se ocitl snad někde v Rusku či v březových secesních náladách. Nic podobného této krajině u nás neexistuje, jiný svět začíná pár kilometrů na sever od Lysé či na východ od Benátek nad Jizerou. Vtisk krajiny je spíš melancholický, ale zatímco jinde má charakter krásnosmutnění, zde se jedná spíš jen o ten smutek, jako ve všech krajinách pod znamením Marsu, řízné planety zmaru a smrti v blátě.
Co si počít s touto zemí ? Nedá se udržet, každým rokem zarůstá víc a víc. Potřebovali bychom zde dobrovolníky jezdící v tancích a plamenomety hubící vše živé, zejména odolné hlohy a rychle rostoucí břízy. Hodili by se nám tady vojáci házející granáty a pálící z minometů, ale tento typ managementu Ministerstvo životního prostředí nezná a ani nemá v úmyslu vyzbrojit ve jménu ochrany přírody nějaké paramilitantní milice. Nejspíš dokážeme zachovat několik travnatých ploch, ale tato krajina je jako celek odsouzena k proměně. Nenechte si ji ujít na podzim, když začíná zasychat a koupat se v odstínech žluti. Myslím, že tehdy to je nejvíce žlutá krajina celých Čech.
Lom Oráčov
Na západ od Rakovníka, na samém rozhraní středních a západních Čech, leží lom v Oráčově založený na kontaktu místních žul a přeměněných hornin. Některé polohy obsahují velké množství pyritu, který při zvětrávání uvolňuje kyselinu sírovou, jež atakuje okolní horniny. Přímo na skalních stěnách vznikají železité krápníky a drobné kaskády vytvořené z mikrobiálně srážených povlaků. Ve východním cípu lomu leží velká pramenná mísa a z ní vytéká potok obsahující velké množství síranů železa, draslíku a hliníku. Sírany blízké minerálům jarozitové skupiny se sráží na povlacích sinic a řas a vytvářejí fantastické průhledy do podoby života, jaký na Zemi existoval skoro tři miliardy let, ještě před tím, než na souš vystoupily první rostliny a vyvinuli se trilobiti. V posledních několika letech jsem ve středních Čechách viděl máloco tak pozoruhodného, jako je síranové jezírko a potok v oráčovském lomu.
Osud tohoto přírodního divu je nejistý. V lomu možná začne těžba a zničí novou přírodu, ale po jejím ukončení se síranový ráj nejspíš vyvine znovu. Úplně to nejhorší, co bychom s lomem mohli udělat, by bylo jej rekultivovat či jeho dno zavést tzv. inertním odpadem.
Kryptobiotické půdní krusty ve Chvaleticích
Když cestujete po pískovcových oblastech Utahu či Arizony, tak na naučných stezkách opakovaně vidíte popisy tzv. „cryptobiotic soil crust“ a varování, aby člověk nevstupoval do pouště a neničil ji. Jedná se na pohled o dost ohavnou záležitost. Na povrchu pouště napůl zavátém pískem je jakási šedočerná asi 1-2 cm mocná hmota, jejíž povrch se nejvíc ze všeho podobá shnilému květáku. Při podrobném mikrobiologickém průzkumu se v této krustě, která se po deštích může jemně zazelenat nebo se na ní objevují krásné rudé skvrny, daří rozeznat celý ekosystém nejméně dvou set druhů řas, sinic a dalších mikroorganismů. Kryptobiotické kůry jsou v amerických pouštích někde skoro stejně staré jako poléhavé pouštní duby nebo zkroucené jalovce – stovky let. Dají se přitom zničit tím nejjednodušším způsobem, že je v suchém stavu rozšlapete.
Ukazuje se přitom, že pro život na poušti mají zcela zásadní význam, protože chrání její povrch před větrnou erozí, udržují vlhkost písku a připravují tak prostředí pro lišejníky a někdy i vyšší rostliny. Je to velký zázrak. Kdo by čekal, že podobné kůry k nerozeznání od těch arizonských najdou naši botanici na několika hektarech povrchu odkaliště ve Chvaleticích !
Situace nové přírody je vlastně nepříjemná, protože nevíme, jak se k ní máme stavět. Jejím základem je zjevný lidský artefakt, ale ten je kolonizovaný často neuvěřitelnými houbami, ptáky či mikrobiálními ekosystémy. Nová příroda je navíc stejně dynamická jako bankovní systém a navíc plná přistěhovalců. Sotva jsme si na ni zvykli, už se přetváří na něco jiného, protože vznikala pod přímým tlakem vojenské techniky nebo velkorypadel. Po mnoha letech diskuzí se ukazuje jedno hlavní východisko – této přírody je třeba si všímat, příliš do ní nezasahovat a moc se netrápit nad tím, když za pár let zmizí.