Naše příroda, ročník 2017, číslo 4

Text: Alena Říhová / foto: David Říha

Ani na rožni se neupečou

V posledních době nás stále častěji sužují extrémní výkyvy teplot. Ty jsou obrovskou zátěží pro každý, zejména pak suchozemský, živý organismus. Nicméně můžeme si za ně povětšinou sami. Planeta Země nám totiž vrací nešetrné zacházení s ní i s úroky. Nezbývá tedy, než se s nimi popasovat. Teď, v létě, čelíme návalům horka a sucha. Avšak ne všichni živáčkové stejně. Někteří je přestojí snadno, díky nejrůznějším adaptacím, jiní se jim raději vyhnou.


Text a foto: Hana a Vladimír Motyčkovi

Korýši nejsou jen raci

Řekne‑li se „korýš“, vybaví se většině lidí téměř automaticky rak. A je to zcela pochopitelné, protože rak je korýš, se kterým se děti seznámí již v prvních ročnících základní školy v hodinách prvouky, nebo jej znají již jako předškoláci z různých dětských říkanek – i když dnes se s nimi místo v překrásných Ladových říkadlech, např. „Jsou, jsou na potoce raci, raci kabrňáci…“ setkají většinou v logopedické poradně při nacvičování hlásky „R“ („Ráčata se mračí, když je staří raci místo krásných račích her učí říkat správně ER“). Doby, kdy znal každý vesnický kluk raky z vlastní zkušenosti, protože je chodil za svitu pochodně chytat pod vymleté břehy nejbližšího potoka, jsou již – zřejmě nenávratně – za námi, protože raků je kvůli epidemii „račího moru“ a znečištěným vodám málo a jsou chránění, a navíc i vesničtí kluci sedí dnes raději u počítače nebo čučí do i‑phonu. Ani v hodinách přírodopisu ve vyšších ročnících není korýšům věnováno příliš mnoho prostoru, a tak je pro mnohé lidi překvapením, když zjistí, že na nevelkém území naší republiky bylo zjištěno 355 druhů korýšů a vedle raků a celkem známých „vodních vší“ mezi ně patří třeba i svinky. Nebude snad proto na škodu seznámit se s tímto zajímavým podkmenem členovců poněkud blíže.


Text a foto: Jaromír Zumr

Noční tulačka kuna skalní

naší přírodě se můžeme setkat hned se dvěma druhy kun. Jde o kunu lesní a kunu skalní. Oba druhy žijí během roku samotářsky, jen v období říje žijí dočasně partneři spolu. Obvykle se za hlavní rozlišovací znaky uvádí různě zbarvené náprsenky a odlišné osrstění tlapek.


Text a foto: Přemysl Pavlík

Přehlížení šoupálci

Do ticha starého smrkového lesa se ozvalo slabé ptačí zacvrlikání. K patě smrku tiše jako padající list slétl drobný, nenápadný, šedohnědý ptáček, vybarvením se příliš nelišící od stromové kůry. Trhavě šplhal po kmeni vzhůru, pečlivě prohledával pukliny a štěrbiny v kůře, a svým dlouhým, tenkým, trochu dolů zahnutým zobáčkem z nich vybíral drobný hmyz nebo jeho vajíčka. Takto se nám při procházce lesem nejspíše představí šoupálek dlouhoprstý. Každý strom prohledává vždy odspodu nahoru, nikdy ho neuvidíme lézt hlavou dolů, jako to dokáže temperamentní brhlík. Většinou se chová tiše, nenápadně, jen občas, hlavně v době hnízdění, můžeme zaslechnout jeho krátkou, jednoduchou písničku.


Text a foto: Ivan Kňaze

Rozmíšky u myšic

V životě mi ke štěstí postačí to, co je kolem mě. Právě tam, kde jsem. Doma je štěstí moje rodina a v lese zvířata, rostliny… Neustálý koloběh života – rostliny rostou, spásá je jelen a srna, na rostlinách se vyvíjejí larvy hmyzu, hmyz sbírají ptáci a ptáky zase chytají dravci a šelmy…


Text: Mladen Kaděra

Tesařík broskvoňový

Věříte na tzv. zákon schválnosti? Ať si totiž vzpomenete na kteréhokoli našeho esteticky i faunisticky významného živočicha, bude nejspíše už jedním s určitou měrou v přírodě ohrožených. A týká se to také tesaříka broskvoňového, uvedeného už ve vyhlášce MŽP ČR č. 395/1992 Sb. jako kriticky ohrožený druh. V Červeném seznamu ohrožených druhů ČR – Bezobratlí z r. 2005 byl chybně označen jako u nás už vymizelý, ale ani termín „kriticky ohrožený“ není nijak povzbudivý. Ani v minulosti sice nikdy nešlo o u nás běžného brouka, ale ani o všude vyslovenou vzácnost. Dříve obýval v teplých polohách kdejaký starý ovocný sad. Potvrzuje to i poznámka v odborné literatuře, že „…obyčejně bývá na hruškách, kde jsme ho již z daleka viděli“, jak píše doslova koncem 20. let minulého století brněnský entomolog A. Fleischer. Pod těmi hruškami měl ale samozřejmě na mysli kmeny hrušní.


Text: Alena Říhová

Zelená dečka povodeň přečká 2. díl – obyvatelé zelených plání

Nad voňavým květovaným kobercem poletují nádherní motýli, ale i pilné včelky, čmeláci a broučci. Bez neustálého hemžení a bzukotu si snad žádnou louku ani neumíme představit. Vysoká tráva do hustého porostu pojme nespočet bezobratlých tělíček, která nechtějí být spatřena. Mnohá dokonce tajně prolézají torza majestátních stromů, tyčících se tu a tam nad podmáčenou krajinou. Mezi vysokými stébly se ztrácí i ptáci, kteří z vlhké půdy dychtivě vytahují vypasené červy nebo zahřívají vajíčka. A poslední slovo tu mají čápi s volavkami. Všichni se před nimi mají na pozoru. Na chůdovitých nohách se procházejí po nazdobeném koberci a vše, co po cestě potkají, nemilosrdně napíchnou na ostrý zobák. S oblibou se zastaví u jarní tůňky. Dobře vědí, že je přímo napěchovaná „sardinkami“ a žabími stehýnky. Stačí si jen vybrat.


Text a foto: Hana a Vladimír Motyčkovi

Nejexotičtější český hmyz

Když 5. června 1966 dorazila do pražské ZOO z daleké Indie mladá slonice Gulab, nikdo netušil, že se zároveň obohatila česká entomofauna o jeden velice zvláštní a exotický druh. Až po čase ošetřovatelé zjistili, že „Gulinka“, jak slonici něžně oslovovali, je hostitelem celé populace všiváků sloních (Haematomyzus elephantis), kteří v té době byli řazeni mezi všenky (Mallophaga).


Text a foto: Jan Bartík, Karel Bartík

Klement a Márinka – divočina za humny

Romeo a Julie, Tristan a Isolda, Odysseus a Penelopé a mohli bychom hledat další věhlasné dvojice. U nás to na celé čáře vyhrává Klement a Márinka. K jejich dokonalému poznání ovšem nepotřebujete frak a lístky do divadla, ale neopren nebo ještě lépe suchý potápěčský oblek a vše potřebné pro pobyt pod vodou. Než jsme se začali potápět, nikdy by mě nenapadlo, že pár stovek metrů od domu, kde bydlíme, je taková divočina. Klement a Márinka jsou zatopené staré lomy. Menší a taká mělčí Klement leží v katastru obce Lom a jako bývalá skládka se mu nepříliš lichotivě přezdívá „smeťák“. A podle toho to také v některých částech vypadá. Přesto je pod vodou spousta života – od škeblí a malých rybek až po štiky a sumce. Márinka leží u městečka Světec, je rozlehlejší a taky hlubší. Echolotem měřeno asi 22 metrů, což je o téměř 10 metrů více než Klement. A protože je to dáma, má přednost.


Text a foto: Denisa Mikešová

Zachraňme sýčka

Ještě v padesátých letech minulého století býval sýček obecný spolu s puštíkem naší nejrozšířenější sovou. Dnes se jedná o kriticky ohrožený druh, který se Česká společnost ornitologická rozhodla zachránit.


Text: Jan Moravec

Solvayův lom od přírody k průmyslové těžbě vápence a zase zpět

Pokud se řekne Solvayův lom, většina čtenářů jistě zamíří v myšlenkách do Českého krasu. Je však u nás ještě jeden lom toho jména, donedávna takřka neznámý. V Ještědském hřebeni. A shoda jmen není náhodná. Ale o tom až později…


Text a foto: Jakub Hloušek

Do nitra Chýnovské jeskyně

Mezi našimi zpřístupněnými jeskyněmi si Chýnovská jeskyně zaslouží mimořádnou pozornost. V mnoha ohledech ji lze považovat za výjimečnou raritu, hodně vzdálenou od obecných představ klasického krasu.


Text a foto: Martin Janoška

V ráji medvědů na Velké Fatře

Podmanivé kouzlo romantického duchu Karpat vyzařuje z celého Slovenska asi nejvíce Velká Fatra – hory, jejichž nitro si nepodmanil turistický průmysl s lanovkami, sjezdovkami a drahými hotely. Krásy a půvaby těchto rozlehlých hor jsou bez batohu se spacákem a karimatkou dosažitelné jen v omezené míře. Jednodenní túry jsou tu dlouhé a neefektivní, takže je dobré se po náročném výstupu nahoře v kopcích zdržet a přespat.


Text: Martin Kohoutek / foto: Tereza Kohoutková

Kunětická hora

Na konci druhohor se od severu do Čech rozlilo teplé křídové moře a na jeho dně vznikly i stovky metrů silné vrstvy usazených hornin. Po ústupu moře pak na některých místech do takto vzniklých vrstev proniklo magma. K jednomu takovému výlevu došlo i v krajině jen několik kilometrů severovýchodně od dnešních Pardubic. Magma se ale tehdy nedostalo až k povrchu a utuhlo pod ním. Vytvořilo těleso bochníkovitého tvaru. Určitě pak trvalo několik dalších milionů let, než se postupně odpreparovaly měkké usazené horniny a znělcová hora se objevila jako nepřehlédnutelný útvar v polabské krajině. V současnosti mohutnost krajinné dominanty ještě umocňuje stejnojmenný hrad na jejím vrcholu.