Naše příroda, ročník 2014, číslo 2

Text: Zdeňka Nezmeškalová

Vzít či nevzít, toť otázka

Každoročně se do rukou pracovníků záchranných stanic dostane okolo 5 000 mláďat. Nemalá část z nich má ve statistikách označení „zbytečně odebraná“. Pokusíme se zde vyvrátit nejčastější mýty a polopravdy, které kolem mláďat volně žijících zvířat panují:


Text: Mladen Kaděra / Foto: Jiří Klváček

Krasec uherský

Krascovitých brouků z rodu Anthaxia žije na světě stovky druhů. Ve střední Evropě jsou to pouze necelé tři desítky, přesto je ale mezi nimi několik těch nejkrásnějších zástupců tohoto rodu. A jeden z nich, dokonce ze všech dosud známých ten největší, krasec uherský, žije také u nás na jihu a velmi vzácně v části středu Moravy. Do chladnějších a od jihu uzavřenějších oblastí Čech nepronikl. Dnes je již u nás považován za kriticky ohroženého brouka, neboť v souvislosti s úbytkem vhodných stanovišť se jeho nepočetné populace neustále zeslabují a leckde zcela zanikly.


Text a foto: Hana a Vladimír Motyčkovi

Lékárna za humny

Nejprve bychom měli asi trochu osvětlit výraz „humna“, neboť mladší generace ho již nebude znát pravděpodobně ani ze školní četby. Tak tedy „humno“ byl původně mlat z udusané hlíny, na kterém se mlátilo obilí, nejprve za pomoci dobytka, později cepy. Zpočátku bylo humno umístěno pod širým nebem, později se přestěhovalo do stodoly a v některých krajích byl výraz humno přenesen na celou stodolu. „Humna“ v pomnožném čísle pak označovala pás za stodolami, kde bývaly sady, pásly se zde kozy, husy a bývala to i místa dětských her. V přeneseném významu pak rčení „za humny“ nabylo významu „nedaleko od domova“.


Text a foto: Ladislav Šindelka

Přehrada Boskovice

Na rozhraní boskovické brázdy a drahanské vrchoviny, přibližně 40 kilometrů severně od Brna, leží krásné město se znakem sedmizubého hřebene. Malebné Boskovice se pyšní spoustou památek, řadou zajímavých míst a nádhernou okolní přírodou. Východním směrem, mezi lesem Doubravou a osadou Melkovem, se nachází údolí, v němž se roku 1985 začala budovat vodní nádrž s objemem vody 7,34 mil. m3 a zatopenou plochou přes 53 hektarů. Její sypaná hráz je dlouhá 305 m, vysoká 42,5 m a v koruně je široká 11 m. Říčka Bělá s několika dalšími menšími přítoky naplnily přehradu roku 1990, aby se z ní stal záložní zdroj pitné vody s ochranným pásmem. Z toho důvodu jsou nádrž i její blízké okolí veřejnosti nepřístupné. Jen od dubna do konce září je otevřená hráz, a je tak možné prohlédnout si toto podařené vodní dílo na vlastní oči.


Text: Mladen Kaděra / Foto: Jiří Klváček

Do luhu se vtírá žízeň

Lužní les lze obecně charakterizovat jako vlhký humózní les pravidelně zaplavovaný vodou z kolem protékající řeky. Tak by tomu mělo být ve všech lesích s adjektivem „lužní“. Poněvadž se ale zvýšený stav vody v řekách stále častěji a oprávněně považuje za ohrožení z různých hledisek, začaly se postupem času množit nákladné protipovodňové stavby. Leckdy bohužel nejspíš bez akceptace poznatků odjinud, jak se to v budoucnu projeví v okolní přírodě. Možná se někde a priori neberou v úvahu za chybného předpokladu, že v tom jejich rajonu to žádné vážnější následky mít nebude.


Text a foto: Jan Vítek

Zvrásněná tvář země

Svědkem dávných a většinou velice složitých geologických procesů jsou „klikaté“ vrásy, tvořící pozoruhodnou přírodní ozdobu na povrchu některých skal i umělých odkryvů hornin. Většina z nich je výsledkem dlouhodobých tektonických pochodů – zejména působení tlaků v zemské kůře, vznik mnoha dalších byl zase spjat s pronikáním žhavé zemské taveniny (magmatu) a horkých roztoků do okolních hornin. A v učebnicích geologie bychom jistě našli ještě řadu dalších procesů, které vedly ke zvrásnění kamenné tváře „matičky země“.


Text: Marek Velechovský

Na háček už i želvy

Nedávno mi kolega vyprávěl příhodu, kdy na rybách – místo očekávaných ryb – ulovil želvu a naštěstí ji nezapomněl vyfotit. To mě inspirovalo k tomuto článku.


Text: Alena Klvaňová

Čáp bílý a čáp černý – Pták roku 2014

Srdce nejednoho milovníka přírody zaplesá, když poprvé po zimě spatří nezaměnitelnou siluetu černobílého ptáka s nataženým krkem, či jej potká, jak si na svých předlouhých čapích nohách důstojně vykračuje po ještě holém poli. Teď tedy už opravdu nastalo jaro, řekne si pozorovatel nejen u nás, ale v celé Evropě, kde je čáp bílý poslem jara, symbolem štěstí a nové naděje. Pokusme se letos vyslyšet jeho poselství a společně chraňme tyto jedinečné ptáky, a tak i naději na jejich i naši lepší budoucnost.


Text a foto: Martin Janoška

Zbojnickými chodníky Malé Fatry

Asi žádný jiný kout Slovenska nedokáže lépe naplnit představy o romantice a krásách karpatské přírody jako právě Malá Fatra. Na malém prostoru jsou tu smíchány divoké soutěsky, rozervaná skaliska i členité travnaté hřbety, které vystupují nad pralesy obývané rysy a medvědy. Zavítáte-li sem na přelomu jara a léta, na holích i ve skalách kvetou pestrobarevné koberce květin připomínající horskou „botanickou zahradu“. Silně zážitkové putování po malofatranských chodníčcích provází duch legendárního slovenského zbojníka Juraje Jánošíka.


Text: Jaroslav Monte Kvasnica / Foto: Zdenka Prokešová

Tajemství Chlébského potoka – ples bledulí

Křišťálové vody Chlébského potoka meandrují v přípotočních olšinách s olší lepkavou, jasanem ztepilým a s příměsí smrku ztepilého. V předjaří a na jaře se tato malebná lokalita mění ve svatyni bledulí jarních, jejichž bílé květy zde tančí ve vlídném vánku ve statisícových „zástupech“.


Text a foto: Denisa Mikešová

Fotit ano, ale eticky!

Proč si nekoupit digitální zrcadlovku a k ní časem nepořídit i dlouhé sklo? Vždyť tohle vybavení se dnes dá leckde sehnat za poměrně rozumnou cenu. A pak: hurá do terénu! Jenže nákupem foto výbavy se z člověka fotograf divoké přírody nestává…


Text a foto: Jan Moravec

Za kandíky na Medník

Kandík psí zub (Erythronium dens-canis) má mezi českými květinami zcela výsadní postavení. Nejen pro jeho vzácnost, v našich zeměpisných šířkách neobvyklou krásu, ale zejména pro jistou záhadnost, která jediné místo jeho (možná) přirozeného výskytu u nás – na Medníku v Posázaví – obklopuje.


Text: Jan Moravec, Radek Janousek

Pomozte nám zbavit přírodu odpadků a černých skládek!

Každý slušný člověk by měl mít v sobě zakořeněno ohleduplné chování k životnímu prostředí. Jak ale můžete vidět kolem sebe, v praxi to tak bohužel nefunguje… Nastal čas spojit síly a oplatit české přírodě krásné zážitky, kterých se nám od ní dostává. Pojďme ji společně zbavit tun odpadků a mnoha černých skládek! Akce „Ukliďme svět!“ a „Ukliďme Česko“ jsou proto ideální příležitostí.


Text a foto: Květa Šimková

Jedlé dary přírody - Hostina v podobě jarní louky

Jaro je pro zpracování bylinek v kuchyni nejpříhodnějším obdobím. Mladé lístky rostlinek jsou křehké a šťavnaté, zpravidla mají nejvyšší obsah zdraví prospěšných látek.


Text a foto: Michal Mikšík

Zaměnitelné houby

Jaro je v plné síle a s ním se pochopitelně objevují i jarní houby, z nichž některé mohou zpestřit náš houbový jídelníček, ale je mezi nimi i několik dalších, na které je třeba si dát pozor. V tomto díle si představíme dvě jarní lupenaté houby, které obě patří do rodu závojenka (rod Entoloma), který je charakteristický tím, že druhy tohoto rodu mají v dospělosti narůžovělé lupeny. Prvním z nich je závojenka podtrnka (Entoloma clypeatum), vyhledávaná výtečná jarní houba zkušených houbařů, a dalším druhem závojenka jarní (Entoloma vernum), která naopak může způsobit závažné otravy. Pojďme si oba druhy blíže představit.