Naše příroda, ročník 2017, číslo 3

Text a foto: Hana a Vladimír Motyčkovi

Vyhledávaná delikatesa, nebo ohrožený druh?

Hlemýžď zahradní (Helix pomatia) je živočich všeobecně známý. Díky dětským říkankám a knížkám Ondřeje Sekory se s ním většina české populace seznámila již v útlém věku, a přesto o něm koluje řada rozporuplných informací. Na jedné straně je označován jako významný škůdce zahrádek, kterého je nutné hubit (zabývají se tím dokonce i specializované firmy), na straně druhé je uváděn jako ohrožený živočišný druh, který musel být zařazen do Červené knihy. A k dovršení všeho čas od času problesknou tiskem zprávy o stovkách tun hlemýžďů vyvážených z naší republiky, aby obohatily stoly labužníků v západní Evropě. Podívejme se na něj proto poněkud blíže a tak říkajíc ze všech stran…


Text a foto: Denisa Mikešová

České lesy a pralesy

Devastace lesů není problémem jen v tropických oblastech. Podobným tempem dochází k ničení např. severských lesů v tajze. Ačkoli v České republice lesů naopak přibývá (mezi lety 1990–2010 o 35 000 ha), nejsou na tom české lesy příliš dobře; jejich zdravotní stav patří k nejhorším v Evropě. Přitom ve vývozu surového dříví patří ČR mezi evropskou špičku.


Text: Alena Říhová

Zelená dečka povodeň přečká 1. díl – býlí, houby a stromy

Nivní louka je svěží zelený koberec, který jako mávnutím proutku ožije hned zjara po povodni. Odjakživa ji tu vyhlížejí patroni luhu, majestátní stromy, které dotvářejí genia loci podmáčené krajiny. Ještě dlouho poté, co voda opadne, zůstává tu nespočet loužiček, dokonce i velikánských louží, aby se v létě, po vydatných deštích, znovu slily v jedno široširé moře, které zas louku na chvíli utopí. A to je ráj nespočtu vodomilných organismů, kterým vůbec nevadí, že jim čas od času nateče do bot.


Text: Mladen Kaděra

Chroustek opýřený

Možná si někdo z vás všiml v písčité krajině tzv. Moravské Sahary poněkud zvláštního chrousta. Přibližně stejně velkého jako chroust maďalový (Melolontha hippocastani), tmavšího, chlupatějšího a bez „dláta“ na konci zadečku. Nešlo totiž o žádného z našich chroustů, ale o jim velmi blízce příbuzného chroustka opýřeného z rodu Anoxia. Zajímavý je především tím, že i když se jeho způsob života velmi podobá jiným druhům z podčeledi chroustů a chroustků (Melolonthinae), kam tento chroustek patří, obývá výhradně písčitá místa, stejně jako chroust mlynařík (Polyphylla fullo). U nás se chroustek opýřený vyskytuje jen na velmi malém území. A přičteme‑li k tomu všudypřítomný hospodářský tlak a z toho plynoucí nejistou vyhlídku udržet se v naší fauně, pamatovalo se na něj už ve vyhlášce č. 395/1992 Sb., v níž je prohlášen za silně ohrožený druh; v Červeném seznamu ohrožených druhů ČR, bezobratlí, z r. 2005 je uveden dokonce jako kriticky ohrožený.


Text a foto: Denisa Mikešová

Naše zemní veverky

Sysel je hlodavec z čeledi veverkovitých. V České republice je jediným zástupcem zemních veverek, kam patří např. burunduk páskovaný nebo čipmank východní. Krom těchto hlodavců (a samozřejmě veverky obecné) patří mezi nejbližší příbuzné syslů také psouni prérioví nebo svišti.


Text a foto: Jan Vítek

Kamenné hříčky v chrámu přírody

Naše horské a skalní oblasti skrývají spoustu kamenných hříček – přírodních výtvorů, kterým lidská obrazotvornost dala více či méně přiléhavé pojmenování. Zejména při vycházkách některým z proslulých pískovcových skalních měst v severních a východních Čechách se tak setkáme s útvary nazvanými podle rozličných zvířátek, pohádkových bytostí, známých osob nebo zcela smyšlených postaviček. Působivé a mnohde i majestátní jsou také rozličné skalní kuriozity, jakoby zasazené do „chrámu přírody“.


Text a foto: Martin Janoška

Ukryté klenoty Bouzovské vrchoviny

Jižní část Zábřežské vrchoviny, která lemuje ze západní strany sníženinu úrodných hanáckých rovin, získala své jméno podle pohádkového Bouzova, jenž kyne zdaleka do okolní zalesněné krajiny svou romantickou hradní siluetou. Kromě Bouzova sem jezdí lidé obdivovat ještě divukrásné Javoříčské jeskyně. Zbytek rozlehlého území převážně opuštěného venkovského charakteru čeká na vnímavé objevitele.


Text a foto: Jan Kopecký

Za tetřívky na Šumavu

Tok tetřívků je pro milovníky přírody úžasným zážitkem. Pamatuji se, že když jsem poprvé přijel ještě v noci na tokaniště v jižní části Šumavy, překvapilo mne obrovské množství hvězd nad hlavou, které jsem před tím nikdy neviděl. Čekání v krytu ještě za tmy, abychom tetřívky nezradili, má i své stinné stránky, protože teplota je často pod bodem mrazu a fotograf nesmí podcenit oblečení. Ještě za tmy se začínají ozývat první tetřívci, fotografovat se nedá, ptáci ještě nejsou vidět. Ale bublání připomínající zvuky jarního potůčku občas prokládané zvláštním (ne příliš hezkým) skřekem nazývaným pšoukání neomylně lokalizuje jejich polohu a zvyšuje napětí fotografa.


Text: Alena Říhová / Foto: David Říha

Pavoučí dámy tajně žijí s námi

Visí v nejtemnějším koutě u stropu a shůry vás pozoruje všema svýma očima, zatímco vy o ní nemáte nejmenší tušení. Když ji však z rozjímání vyrušíte, dostane amok. Třesavka velká. Novodobý vetřelec, který se do lidských sídel nastěhoval za teplem a pestrým pavoučím bufetem. A jak se zdá, tenhle luxus nehodlá jen tak opustit.


Text a foto: Jiří Cibulka

Hnízdní budky na lesnických rekultivacích jako náhrada hnízdních možností

Nejsou budky jako budky… Snad každý, kdo má u domu nebo na chatě zahrádku, někdy vyvěsil na stromy jednu či dvě hnízdní budky, které se pak staly zajímavým objektem pozorování ptačích rodičů krmících a vyvádějících mláďata. I když byly nějaké budky i v okolí, jejich počet nebyl tak vysoký, aby významně ovlivnil početnost populací ptáků závislých na výskytu hnízdních dutin. Jsou však případy, kdy ptáci na určitém území nalézají sice vhodné podmínky pro obživu, ale pro rozmnožování jim chybí právě přirozené nebo umělé hnízdní dutiny. Začněme ale od začátku…


Text: Jan Moravec

Naučná stezka Zásmuckou bažantnicí

Zásmucká bažantnice je zhruba dvacetihektarový lesní celek na severozápadním okraji Zásmuk, městečka na pomezí Polabí a Posázaví jihovýchodně od Prahy. Každého návštěvníka tu v první řadě upoutají mohutné duby. Ty nejstarší mají více jak 250 let. Obora vznikla v průběhu 17. stol. Po polovině 20. stol. stejně jako celý rozlehlý zásmucký zámecký komplex pustla a až nyní se opět stává po zásluze oblíbeným vycházkovým místem i jednou ze zásmuckých „atrakcí“. Mimo jiné zásluhou místní základní organizace Českého svazu ochránců přírody, která zde od roku 2003 dosazuje mladé duby z vlastní lesní školky, zajišťuje lepší podmínky pro přežití různých živočichů (např. ponecháním některých padlých kmenů), zajistila ošetření některých stromů a využívá prostor i pro různé vzdělávací aktivity. Ona je podepsána i pod naučnou stezkou, vybudovanou v roce 2014 v rámci programu NET4GAS Blíž přírodě.


Text a ilustrace: Lukáš Kukal

Konozoikum, doba savců

Poté, co byl celý Svět zdrcen dopady vesmírných těles, rozsáhlou vulkanickou činností v Indii a dalšími nepříznivými vlivy, vymřela celá řada jak mořských živočichů (amonitů, belemnitů, korálů), tak suchozemských živočichů (dinosauři, mořští plazi) i rostlin (nahosemenné i krytosemenné). Rozložení kontinentů bylo podobné dnešnímu, přičemž se postupně vzájemně posouvaly a oddalovaly. Tím se rozšířil Atlantský oceán a otevřel se i mořský prostor na severu mezi Evropou a Severní Amerikou a také na jihu mezi Antarktidou a Austrálií, která se posouvala dále na severovýchod. Významně se tak změnilo mořské proudění, které v těchto oblastech snížilo teplotu mořských vod a následně způsobilo zalednění polárních oblastí a postupné globální ochlazování, které vyvrcholilo dobami ledovými ve čtvrtohorách.


Text: Michal Mikšík / Foto: Michal Mikšík, Nicolo Oppicelli

Poznáváme naše hřibovité houby

Protože jsou hřibovité houby v Evropě středem pozornosti nejen houbařů, ale i mnoha mykologů, asi by málokdo čekal, že tu ještě existují neobjevené druhy hřibů. A přesto je to pravda. V nedávné době jich bylo popsáno hned několik, které roky unikaly pozornosti. Je to dáno zejména jejich podobností s jinými druhy, navíc dnes už se druhy hub popisují s pomocí molekulárně analytických metod, které dokáží spolehlivě prokázat existenci takového nového druhu. Mezi ně patří i hřib polosíťkovaný (Suillellus mendax), popsaný z Itálie, ale později byl nalezen i v dalších zemích, včetně České republiky.