Naše příroda, ročník 2010, číslo 1

Ač skrytě žijící, neunikla divoká prasata v posledních několika letech zájmu médií. Hlavním důvodem, proč se tomu tak stalo, jsou jejich silně zvýšené stavy. Díky přemnožení pak rostou i škody na zemědělských plodinách, které prasata s oblibou vyhledávají. Stále častějším jevem se také stává vesele pobíhající skupinka divočáků mezi panelovými domy sídlišť. U mnohých obyvatel předměstí navazujících přímo na polní či lesní kultury tento fakt zřejmě vyvolá nepříjemný pocit mrazení v zádech.

Divoká prasata - známe je?

Text: Antonín Košnář / Foto: Rostislav Stach, Hedvika Bečvářová

Obava lidí z nečekaného setkání s divokým prasetem často pramení z malého povědomí o jeho životě. Rád bych proto čtenáře v následujícím textu seznámil alespoň se základními poznatky z oblasti biologie a etologie tohoto druhu.

Prase divoké (Sus scrofa) je rozšířeno téměř v celé Evropě s výjimkou Britských ostrovů, kde byla jeho populace vybita již před dávnými časy. Nenalezneme jej ani ve vysokohorských polohách a v klimaticky nepříznivých severních krajích s dlouho trvajícími zimami. Naopak hojně se vyskytuje v teplých a lesnatých částech Asie a v severní Africe. O velkém rozšíření prasat v rámci Evropského kontinentu vypovídá i vysoký počet původních poddruhů. Najdeme mezi nimi například prase iberské (Sus scrofa castilianus) rozšířené na Pyrenejském (resp. Iberském) poloostrově, prase italské (Sus scrofa majori) obývající oblast Apenin, či prase karpatské (Sus scrofa attila) vyskytující se v Polsku a v západních oblastech Ruska.

Kompletní článek naleznete v tištěné verzi časopisu Naše příroda 1/2010.