Naše příroda, ročník 2010, číslo 1

Podzimní ráno, prosycené vůní vlhkého mechu a hub, patří neodmyslitelně k těm nejpříjemnějším zážitkům většiny naší populace. Kdo by také nechodil rád na houby! I když již dávno neplatí rčení „co Čech, to muzikant“, prohlášení „co Čech, to houbař“ není jistě daleko od pravdy. Houby hledáme většinou zrakem a mnozí z nás si do lesa berou brýle, i když jinak tvrdí, že vidí jako rys. Proto možná leckoho překvapí, že hlouby se dají hledat i čichem.

Houby, které právě nevoní

Text a foto: Hana a Vladimír Motyčkovi

Houby hledáme většinou zrakem a mnozí z nás si do lesa berou brýle, i když jinak tvrdí, že vidí jako rys. Proto možná leckoho překvapí, že hlouby se dají hledat i čichem. O tom, jak se hledají houby podle vůně, by mohli vyprávět především jihofrancouzští pěstitelé lanýžů, kteří sklízejí svoji úrodu za pomoci speciálně cvičených psů nebo prasat, jejichž jemný čich dokáže houby odhalit i pod několikacentimetrovou vrstvou půdy.

Ale i v našich lesích můžete některé houby nalézt podle vůně – dá-li se to tak nazvat – a nepotřebujete k tomu ani nijak zvlášť vyvinutý čich. Jedná se většinou o zástupce břichatkovitých hub z čeledi hadovkovitých (Phallaceae), mřížovkovitých (Clathraceae) a loupavkovitých (Hysteranglaceae), které se vyznačují silným hnilobným, až mrtvolným pachem. Jejich zápach však není bezúčelný. Láká hmyz - především mouchy a mrchožravé brouky - který olizuje páchnoucí glebu a na svých tělech a v zažívacím ústrojí pak roznáší nalepené slizké výtrusy do okolí. Někdy je tento zoochorní způsob šíření výtrusů umocněn ještě tím, že hmyz olepený výtrusy pozře nějaký pták, jehož zažívacím ústrojím projdou výtrusy bez poškození a s trusem se pak mohou dostat – zvláště v období tahu – desítky kilometrů daleko ...

Plodnice hadovky smrduté ve stadiu vajíčka / Foto: Hana a Vladimír Motyčkovi