Naše příroda, ročník 2013, číslo 5

Stromy představují pro většinu lidí hlavně zdroj dřeva, popřípadě plodů, které na nich vyrostou. V lepším případě pak považují les za místo vhodné k rekreaci či sběru hub. Dá se tak říci, že zájem člověka o stromy je téměř ryze ekonomický a již dávno jsme si zvykli, že údaje o stromech jsou udávány hlavně v plnometrech a korunách. Pouze malá část populace – patří k ní zejména přírodovědci, básníci, malíři–krajináři a někteří lesníci – vidí ve stromech živé organismy, jejichž život je v mnohém dokonce zajímavější než ten náš lidský.

Život pod kůrou

Text a foto: Hana a Vladimír Motyčkovi

Každý strom, mimo jiné i díky své dlouhověkosti, poskytuje přístřeší i potravu nespočtu jiných organismů, od virů a bakterií přes nepřehledné množství hmyzu a dalších bezobratlých živočichů až po ptáky a savce. Vždyť na jednom jediném dubu může žít i několik set druhů živočichů, převážně z řad hmyzu. Strom tak představuje miniaturní ekosystém, v němž život jednoho druhu živočichů úzce navazuje na život jiného. Takzvaní primární škůdci, kteří jsou schopni napadnout i zdravý strom a využít jeho hmotu k vlastní obživě, jsou v průběhu času, jak strom stárne a jeho části postupně odumírají, doplněni nebo případně vystřídáni škůdci sekundárními, kteří využívají oslabení stromu a přiživují se na jeho úkor. Obě tyto skupiny jsou následovány početnou skupinou predátorů, parazitů, parazitoidů a hyperparazitoidů. Zatímco predátoři svou kořist pronásledují, uloví a pak ji řádně sežerou, zbylé skupiny volí taktiku rafinovanější. Paraziti po vniknutí do hostitelského organismu žijí sice na jeho úkor, ale dávají pozor, aby svého hostitele nezahubily. Parazitoidi již tak opatrní nejsou a obvykle s ukončením svého vývoje ukončí i život hostitele. A hyperparazitoidi se chovají v podstatě stejně, jen si za své hostitele vybírají právě parazitoidy. Tím však různorodost živočichů obývajících stromy zdaleka nekončí. Pro mnohé jsou větve a kmeny stromů vhodným obydlím a svou potravu si vyhledávají jinde. To platí zejména o ptácích, kteří si ve větvích stavějí svá hnízda nebo využívají – případně si i sami vytesávají – dutiny, ve kterých pak vychovávají svá mláďata. Doupné stromy vyhledává i řada savců, od netopýrů přes myšice až po plchy, veverky či kuny. Tato zvířata jsou pro člověka nejnápadnější, jednak pro svou velikost, jednak proto, že jejich aktivity obvykle přesahují korunu stromu a tím na sebe upozorní. Při spatření hejna špačků, chystajících se zpustošit třešňový sad, však málokterého milovníka přírody napadne – zvláště pokud je majitelem toho sadu – že jde vlastně také o živočichy, kteří začínají svůj život v dutinách stromů. Nebo alespoň začínali, dokud pro ně lidé nezačali vyvěšovat budky. Nemysleme si ale, že je k tomu vedla láska k ptáčkům zpěváčkům. Tento zvyk se na venkově v minulosti rozšířil z čistě zištných důvodů – vykrmená mláďata byla vybírána a zpestřovala tabuli sedláků i chalupníků.

Chlupule podkorní (Polyxenus lagurus). Dosahuje délky jen 2–3 mm. Žije velmi skrytě pod kůrou, pod kameny nebo v mechu, takže uniká pozornosti, ačkoli patří mezi naše nejhojnější mnohonožky. Její drobné, měkké tělo se skládá jen z 11 článků a není inkrustováno uhličitanem vápenatým. Na všech tělních článcích jsou svazečky chlupů (trichomů), které dovede chlupule při podráždění naježit. Potřásá přitom i svazečky ocasních trichomů, které jsou nápadně dlouhé a upoutaly pozornost již Karla Linnéa, takže dal chlupuli druhový název lagurus, což znamená zaječí ocásek. Chlupule má 13 párů velmi krátkých nožek, krátká tykadla a na každé straně hlavy, na vypouklých očních políčkách, 6 oček. Samečci chlupulí vytvářejí malé pavučinky, na které rozvěsí kapičky obsahující pohlavní buňky. Ty samičky nasávají do pohlavních otvorů a posléze snášejí oplozená vajíčka, ze kterých se líhnou drobné larvy s 5 články a 3 páry nohou. Larvy se šestkrát svlékají, přičemž jim vždy přibude nějaký tělní článek a pár nohou. Ve vyšších zeměpisných šířkách se vyskytují populace, které se mohou rozmnožovat partenogeneticky. Nejčastěji je lze nalézt na lesních okrajích nebo pasekách, od nížin až po vysoké polohy hor. Obývá celou Evropu a severní Afriku až po Saharu.