Naše příroda, ročník 2015, číslo 5

Když na trůn usedne paní zima, většinou kraluje dlouho a přírodu promění k nepoznání. Zprvu pošle pár přízemních mrazíků na uvítanou, pak začne ukrajovat dny a nakonec celý kraj zasype sněhem. Občas dokonce rybníky přiklopí ledovými pokličkami, rozvěsí křišťálové rampouchy a mrazivým prstíkem pomaluje okna, abychom si její talent užili. Ale volně žijící zvířata si tuhle pomíjivou krásu neužívají. Zima je pro ně především drsným a nemilosrdným obdobím, plným kontrastů. Mnozí ji ani nepřežijí. Vše, co dosud kolem sebe k snědku nacházeli, je teď ukryto hluboko pod sněhem a oni ho musejí překonávat. Jakmile však přituhne a cestu k jídlu zcela zatarasí ledová krusta, pak je řada na nás, na lidech, abychom jim podali pomocnou ruku. Dát totiž někomu v nouzi najíst, dělá z dobrého člověka ještě lepšího. Mějme však na paměti, že hladová zvěř vezme zavděk prakticky vším a většinou se o ni starají už myslivci. Proto je důležité se s nimi kvůli zimnímu přikrmování domlouvat. Jedině tak totiž dostane každý právě to, co potřebuje, a od všeho tak akorát.

Zimní tuláci

Text: Alena Říhová

Zima je krutá a nelítostná

V zimě musejí zvířata neustále čelit nedostatku potravy, velkým výkyvům okolní teploty a nezřídka dokonce bojovat o holý život. Potrava je k vidění často až na druhý pohled a její obstarávání bývá náročné (dny jsou krátké, noci mrazivé, sněhová nadílka ho ztěžuje a ledová krusta znemožňuje). Období nouze se naštěstí ohlašuje předem změnou potravní nabídky a zkracováním světelné části dne, a tak se na něj zvířata mohou připravit. Již na podzim začnou omezovat příjem potravy a ukládat si zásobní tuk (z něj pak získávají energii a teplo), některým (např. jelenovitým) se dokonce pozmění trávící trakt.

Veverka obecná zbystřila. V parku zřejmě někdo svačí. Všimněte si jejího zimního
šatu (huňatého šedavého kožichu a dlouhých štětiček na uších). Foto Přemysl Pavlík