Naše příroda, ročník 2015, číslo 5

Ježci to měli s lidmi odjakživa těžké: již staří Římané obchodovali s jejich kožkami, neboť se v té době používaly jako soukenické štětky a hřebeny (tzv. vochlice). Také se věřilo, že maso, sádlo a dokonce popel z ježků jsou léčivé. Naštěstí lidé jsou dnes vzdělanější a ježci chráněni. Je to dobře. Ačkoli ježkům zřejmě vyhubení nehrozí, je patrné, že dochází k jejich úbytku. Na některých místech začínají být dokonce vzácní.

Když se řekne ježek …

Text a foto: Denisa Mikešová

Vítaný host

„Chceš si vyfotit ježka?“ dolehne ke mně přes otevřené okno manželův hlas. Samozřejmě, že na nic nečekám a s fotoaparátem v ruce běžím do zahrady. Na přítomnost sympatického hmyzožravce mě už z dálky upozorní hlasité šustění a nepravidelně se klátící tráva. Opatrně zalehám v uctivé vzdálenosti od ostnatého hosta a při každé vhodné příležitosti mačkám spoušť. Zpočátku sebou ježek s každým cvaknutím závěrky trhne, ale brzy si zvyká a zvuk ignoruje stejně jako mou vzdálenou přítomnost. Hlad je hlad a náš host pečlivě hledá pod keři a mezi stébly chutný hmyz, neopomene obrátit jakýkoli spadlý list a přitom halasně čenichá a funí. Při vyhledávání kořisti se totiž ježci řídí především čichem, zatímco zrak využívají méně.

Ježek východní (na fotce) působí celkově světlejším dojmem než ježek západní.