Naše příroda, ročník 2016, číslo 4

O tom, jak se dnes v naší přírodě daří zejména hmyzu, přesvědčivě vypovídá například Červený seznam ohrožených druhů ČR, bezobratlí, z r. 2005. Je neobyčejně obsáhlý (má 760 stran!), a když si tam jen zběžně projdeme počty našich ohrožených druhů a porovnáme je s tou nepatrnou hrstkou chráněnou zákonem, je ten obrovský rozdíl až zarážející. Zařazení jednotlivých druhů do určitých kategorií ohroženosti nemá však trvalou hodnotu a v postupujícím čase se pro konkrétní druhy mění v příznivějším či naopak méně příznivém světle. Tak se stane, že některé, desítky let považované za běžné, začnou náhle ubývat, jiné, dosud vzácné, se rok od roku objevují stále hojněji. Vždy tu lze spíše předpokládat ústup určitých druhů (po zániku jejich stanovišť, restrikci hranic areálu ap.), kdežto rozmach populací bývá zpravidla nečekaný (osídlování nových stanovišť při expanzi areálu ap.). Obojí se samozřejmě může týkat rovněž chráněných druhů, v poslední letech i se zjevným podílem člověka na „novodobé oscilaci klimatu“.



Text: Mladen Kaděra


Typickým příkladem v posledních letech už zcela bezvýznamné zákonné ochrany je především zlatohlávek tmavý (Oxythyrea funesta) z čeledi vrubounovití (Scarabaeidae). Tvarem těla velmi nápadně připomíná zlatohlávka zlatého (Cetonia aurata), je však až o polovinu menší (9–12 mm). Zbarvením se ale mnoha druhům zářivých zlatohlávků vůbec nepodobá, jak o tom svědčí i jeho přiléhavé druhové jméno funesta, tj. smuteční. Je tedy černý, lesklý a nahoře i vespod těla s mnoha bílými skvrnkami. Celé tělo pokrývají vespod hustší, nahoře potom řídké a dlouhé odstálé chlupy. Na holeních předních nohou má dva ven směřující zuby a typický je pro něj také ostře zašpičatělý štítek.


Zkříženými zubatými
„tureckými šavlemi“
vyzbrojený drabčík huňatý
patří mezi typické broučí
dravce. Jestliže mezi nimi
sevře larvu mouchy, brouka
hnojníka ap., nemají nejmenší
šanci se z nich vysmeknout.
Foto Jiří Klváček





« Návrat zpět »