Naše příroda, ročník 2019, číslo 3

Pověst o blanických rytířích nepochybně patří k nejznámějším legendám našich národních dějin. Váže se především ke kopci Blaníku, výrazné dominantě středočeské krajiny poblíž Vlašimi, „přivlastnila“ si ji však také řada dalších míst, a to i za hranicemi naší vlasti. Legendu o blanických rytířích možná nejlépe vystihuje úryvek z knížky, důvěrně známé už z povinné školní četby – Jiráskových Starých pověstí českých: „Na temeni Blaníka zříš ve stínu buků, jedlí a smrků pradávné kamenné hradby, většinou sesuté. Mechem a křovím zarůstají… V hoře samé dřímají ozbrojení rytíři, svatováclavské vojsko. Dřímají a čekají, až nastane den, kdy bude potřeba jejich pomoci, až budou do boje povoláni.“

Ze všech našich kopců „Blaníků“ je samozřejmě nejznámější Velký Blaník vystupující na rozmezí České Sibiře a Českomoravské vrchoviny. Se svým nižším sousedem Malým Blaníkem tvoří ústřední partii CHKO Blaník a oba kopce spojuje červeně značená cesta, nejlépe dostupná ze silničního sedla východně od Louňovic. Už od počátku čtyřicátých let minulého století stojí na vrcholku Velkého Blaníku (638 m) dřevěná rozhledna tvaru husitské hlásky, ovšem výhled z ní poněkud „bojuje“ s okolním vzrostlým lesem.

Zalesněné Velké Čantoryji se říká též Slezský Blaník