Naše příroda, ročník 2019, číslo 5

Devět dílů a více než dvě desítky druhů… Mohlo by se zdát, že zásoba ptačích vetřelců, kteří se přirozeně vyskytují i na našem území a lidská hloupost je zavlekla na „nové pastviny“, se vyčerpala. I proto, že jsem do seriálu nezahrnul „naše“ druhy, které člověk introdukoval pouze uvnitř jejich původního areálu, např. v rámci ochranářských reintrodukcí (sokol stěhovavý) či vysazování pro lovecké či okrasné potřeby (různé druhy kachen, které navíc často unikají ze zajetí a ještě navíc se občas kříží s příbuznými druhy a je tedy nesnadné vůbec rozpoznat, zda jde o introdukci či dokonce o který druh). I přesto nám zůstala řada dalších opeřenců. Jde však o druhy invazně spíše neúspěšné. I rozsah jejich introdukcí byl zpravidla menší, hůře doložený a případné úspěšné výsadky méně probádané. Přesto jde o fascinující pokusy, které zajímavě rozšiřují portfolio našich ptačích vystěhovalců. Budeme jim věnovat poslední dva díly seriálu.

Nerad bych vzbudil dojem, že slovo „ostatní“ odkazuje na to, že tyto zbylé druhy už nám nic nového o ptačích introdukcích neřeknou. Naopak, skrývá se mezi nimi řada jejich pozoruhodných stránek. Například hrabaví patří celosvětově z pohledu obohacování fauny k nejatraktivnějším skupinám. Není divu, že to je jediná taxonomická skupina (řád a tedy obě jeho čeledi) našich ptáků, z níž byly mimo původní areál výskytu vysazeny všechny u nás původní druhy. Mezi sovami – ano, ani noční ptáci neunikli vysazovacím choutkám člověka – zas najdeme jeden z přirozeně nejrozšířenějších druhů ptáků vůbec; proč se i ten stal nakonec invazním? Třetí skupinou jsou různé vodní druhy, které nepatří mezi „kachny“ (o nichž už jsem podrobně psal: Naše příroda 12/2: 46–55); i zde najdeme několik neobvyklých příběhů, které by pěvci – jichž zatím byla většina – těžko mohli „napsat“.

Kuři

Že chutná a návdavkem často i barevně extravagantní „drůbež“ je pro vysazování v „nových světech“ mimořádně vhodná a populární, nikoho asi nepřekvapí. Kachny jsme probrali, zbývají nám naši „kuři“, tedy zástupci hrabavých (Galliformes), konkrétně bažantovitých (Phasianidae). Dnes včetně podčeledi tetřevů (Tetraoninae), dříve považovaných za samostatnou čeleď. Celosvětově hrabaví vystupují z řady ostatních podobných taxonomických skupin (napříč všemi druhy, tedy nejen těmi „našimi“) jako ta s největším průměrným počtem vysazovaných jedinců: z první desítky druhů s nejvyšším přísunem propagulí (angl. Propagule pressure) jich osm patří mezi hrabavé (včetně „naší“ křepelky a koroptve).

Tetřev hlušec si to, ač pasivně rukou člověka, namířil do Severní Ameriky. Ani opakované výsadky na Newfoundlandu a v Britské Kolumbii (na východním, respektive západním konci Kanady), ani pár dalších pokusů v USA z něj však amerického přistěhovalce neudělaly. Vyskytuje se dnes tedy pouze v areálu původním, od Skandinávie (odkud pocházeli i ptáci vysazení v Severní Americe kolem roku 1900) po střední Sibiř, s izolovanými populacemi v horách střední a západní Evropy.

Tetřívek obecný… skoro bychom mohli zkopírovat údaje od tetřeva: současné rozšíření téměř shodné, výsadky ze stejných zdrojů (severní Evropa), v podobných místech Kanady i USA, v podobnou dobu (převážně první dekáda 20. století), stejný výsledek. Navíc hrstka pokusů na Novém Zélandu, opět bezúspěšných.

Pokusy vysadit tetřívka obecného (na snímku mladá samice) ve Spojených státech vedly do ztracena. A to přesto, že zdrojoví jedinci ze Skotska, Dánska, Norska a Finska směřovali mimo jiné lokality i do místa nazvaného – s neúprosnou logikou – New Sweden (Nové Švédsko, ve státě Maine na východním pobřeží USA). Tohle si nevymyslíte… Kemijärvi, provincie Laponsko, Finsko