Naše příroda, ročník 2019, číslo 6
„Homogenizace světové avifauny“ – taková by mohla být adekvátní odpověď na otázku „Jaký je nejzřetelnější dopad ptačích introdukcí a invazí?“ O tom, zda invazní druhy přímo škodí těm původním, lze diskutovat – a často úspěšně polemizovat i ve zdánlivě jasných případech, jako je třeba špaček obecný. Naopak o homogenizaci polemizovat nelze, a to ani v nejmenším: ranní ptačí chorál u kivi-protinožců zní dnes docela jinak než před dvěma stoletími, kdy tam ještě nepěli špačci, drozdi, pěvušky, stehlíci, pěnkavy, čečetky, zvonci či kosi. Stejně tak jsou dnes ptačí společenstva mnoha jiných míst, namátkou USA, jižní Afriky či Argentiny, podobnější těm našim než v minulosti, protože sdílejí více ptačích druhů: i počty na prstech jedné ruky (vrabec polní, pěnkava, zvonek…) jsou pořád víc než nula – což byl přirozený historický stav před příchodem kolonizátorů lidských i opeřených na všech kontinentech. Tím výčet našich pěvců, kteří se stali hříčkou lidské introdukční pošetilosti ale nekončí…
Skřivánci s přestřiženou nití
Skřivan polní je úspěšným a všem dobře známým obyvatelem stepí – a druhotně i polí – Starého světa. Přirozeně hnízdí od Irska a Španělska přes celý kontinent až na Kamčatku. Jak se mu dařilo při jeho člověkem dirigovaných zámořských eskapádách?
Docela dobře: úspěšně se usadil na Novém Zélandě, v jihovýchodní Austrálii, na Tasmánii a dalších ostrovech v australských vodách, dokonce na Havajských ostrovech i na západě Kanady na ostrově Vancouver. Podobně jako třeba u drozda zpěvného (Naše příroda 11/2: 28–35) či pěvušky modré (Naše příroda 11/3: 58–68) se i skřivani rozšířili na izolované oceánské ostrovy jmenované v těchto minulých dílech seriálu.
Neúspěšně ve výsledku skončila dlouhá řada vysazení skřivana po celém území USA – přestože ze začátku některé populace začaly hnízdit, nakonec i ty vyhynuly. I tak dnes skřivana najdeme na seznamu ptáků v USA hnízdících. Je to ale docela zašmodrchané: z kanadského ostrova Vancouver to přes hranici není daleko, skřivani původu kanadského se dostali i k sousedům. Jak dlouho jim to trvalo? Vancouverské výsadky se konaly během dvou úvodních dekád 20. století, první záznam z ostrovů patřících Spojeným státům je z roku 1960, první hnízdící populace tam byla zaznamenána přesně o 10 let později, zatím poslední pak doskomírala v roce 1992. Na pevnině skřivani nezahnízdili vůbec. Na seznamu hnízdících ptáků USA však skřivan zůstává jednak proto, že Havajské ostrovy jsou členem federace, jednak proto, že skřivani hnízdí přirozeně i na Pribilofských ostrovech západně od Aljašky.
Podobně proměnlivá byla úspěšnost výsadků skřivana v Austrálii. Dnes je běžným ptákem celé plochy státu Victoria a zasahuje i do Jižní Austrálie a Nového Jižního Walesu. Skřivani byli ale vypuštěni i v Queenslandu a v Západní Austrálii, kde se neuchytili.
Jak víme dobře u nás, skřivan je pták tažný. V Anglii, odkud australští skřivani původně vzešli, jsou však stálí, netáhnou. Jak je to s tažnými zvyky skřivanů v nové domovině? Novozélandské i australské populace mají převážně sedentární, usedlý styl života. Některé jsou ale i nomadické, potulné, nebo dokonce částečně tažné. Tento stav má dvě stránky. Omezené šíření, takže výsledný areál skřivana je v Austrálii docela malý. Sedentarita ale nejspíš přispěla k úspěšnému uchycení skřivanů, nebo ho vůbec umožnila: křepelky si své tažné instinkty zachovaly, a to nejspíš přímo vedlo k zániku jejich vysazených populací v USA (Naše příroda 12/5: 42–51).
V mimohnízdním období potkáte naše skřivany polní i tam, kde byste je jinak asi nečekali – na mořských plážích. Tento skřivan předvádí i svůj typický znak, tedy značně prodloužený „palec“ (první prst). Dublin, Irsko