Naše příroda, ročník 2014, číslo 6

V tomto díle nového seriálu o hřibovitých houbách si představíme jeden ze vzácnějších druhů hřibů, který náleží mezi tzv. pravé hřiby, tedy hřiby z rodu Boletus, které mají bílou neměnnou dužninu, která (zejména po usušení) typicky „hřibovitě“ voní. Jedná se o nepříliš známý hřib bronzový (Boletus aereus), který vyrůstá výhradně v teplých listnatých lesích a na hrázích rybníků pod duby a dalšími listnáči. Je to druh v Čechách vzácný, a přestože je jedlý a výborný, zasluhuje si naši ochranu a pozornost.

Poznáváme naše hřibovité houby

Text a foto: Michal Mikšík

Hřib bronzový (Boletus aereus Bull.: Fr.)

Klobouk hřibu bronzového je 5–20(25) cm široký, zpočátku je polokulovitý, později vyklenutý až ploše poduškovitý, čokoládově hnědý, tmavohnědý, černohnědý nebo až téměř černý, vzácněji také olivově hnědý, někdy se světlejšími, rezavohnědými, kaštanově hnědými či bronzovými plochami. Rourky jsou v dospělosti dlouhé 8-30 mm, na rozdíl od ostatních druhů z této skupiny jsou dlouho bílé, ve stáří se žlutoolivovým nebo žlutookrovým odstínem, na řezu neměnlivé. U třeně jsou kratší a odsedlé. Póry rourek jsou drobné, prakticky stejnobarvé, ale poněkud světlejší než stěny rourek. Třeň je 5–17 cm dlouhý a 3–7 cm široký, v mládí soudkovitý, u některých plodnic v dolní polovině silně zduřelý, potom víceméně kyjovitý až válcovitý. Povrch třeně je světle hnědý nebo okrově hnědý, v horní polovině ozdobený bělavou až hnědavou síťkou, která je někdy silně redukovaná nebo dokonce úplně chybí, velmi vzácně je výraznější téměř na celém povrchu třeně. Báze třeně je pokryta bělavou plstí. Dužnina je pevná, bílá, na řezu neměnná. Chuť je příjemně hřibovitá. Vůně je příjemně houbová, někdy trochu kořeněná. Výtrusný prach je hnědoolivový.

Hřib bronzový