Naše příroda, ročník 2015, číslo 6

Opičák! Už to jméno provokuje k různým úvahám. V úředních listinách byl tento kousek přírody na kraji Liberce sice dlouhé roky veden jako „Lesík u letiště“, ale místní mu neřeknou jinak než právě Opičák. Proč? Když jsme na Opičáku v roce 2006 začali v rámci kampaně Místo pro přírodu kupovat pozemky, tehdy dostupné informace jméno vztahovaly k vzezření lokality připomínající tropický prales. Tak se to objevilo i v prvních informačních materiálech o Opičáku. Zdá se však, že důvod bude prozaičtější – jméno je spíše odvozeno od překážkových, tedy „opičích“ drah. Názory se však rozchází v tom, zda jde o vzpomínku na zdejší vojenské cvičiště, či na dobu mnohem pozdější, kdy se již divoký les stal oblíbeným místem dětských her.

Text a foto: Jan Moravec

A tak je to v podstatě s celou historií Opičáku. Jedinou nezpochybnitelnou skutečností je, že plocha dnešního Opičáku byla po desetiletí silně ovlivňována člověkem a současná „divočina“ je vlastně velice mladá. Někdy kolem poloviny 18. století vznikla přímo v místech dnešního lesíku cihelna; rozlehlý závod, v době svého největšího rozkvětu zaměstnávající osmdesát dělníků a produkující 3 miliony cihel a tašek ročně. (Mimochodem; při těžbě cihlářské hlíny zde byly nalezeny dva mamutí zuby.) Začátkem 30. let 20. století byl provoz cihelny zastaven a zanedlouho v jejím sousedství vzniklo letiště. A tady už začínají převládat otazníky nad fakty. Za války tvořil prostor zrušené cihelny zázemí letiště, využívané tehdy jednotkami německé Luftwafe...

Jedno z jezírek na Opičáku.
Foto: Jan Moravec